Vtipně hrubý domácí produkt

Úsměv na rtech však rychle zmizí a na dně duše si neodneseme žádnou stopu znepokojení – co je na té naší „struktuře tržní účelovosti“ tak špatného, když nabízí tolik legračních věcí? Umělci nevytvářejí žádné trvalé hodnoty, které by stavěli jako hráz proti banalitě konzumního světa. Naopak, jejich díla na nás křičí: Podívejte, já jsem také na jedno použití! Spotřebuj a zapomeň, že jsem kdy existovalo. Intenzivní chuť nápadu záhy vyprchá jako umělé aroma ze žvýkačky. Exponát skupiny aktivistů Guma Guar „Naomi and Coke“ sestává knihy od Naomi Klein NO LOGO a rozlité láhve coca-coly. Cola je rozlita a rozšlapána návštěvníky po podlaze sálu. Působivé a výmluvné. Odneseme si ale skutečně něco víc než ulepenou šťávu na podrážkách? Hrobka z krabiček od cigaret od Marcely Podzemné je k popukání, ale od kouření nás asi sotva odradí. Při pohledu na McPostel od Jana Kadlece spíše zatoužíme mít ji doma, než že bychom se káli z hříšných svačin v McDonald´s.

To, co vidíme v Městské knihovně, lze asi nejlépe označit za „POP-ART“. POP-ART nehledá pocity ale vytváří efekty, není abstraktní, ale figurativní, je přístupný všem, brání se přehnanému intelektualismu. O POP-ARTU nezazní v souvislosti s výstavou ani slovo – není divu, kdo by se hlásil ke směru starému přes 40 let. POP-ART přiznává fascinaci „velkoměstským folklórem“ jako zdrojem inspirace, ne pouze terčem posměchu. Naopak prezentovaní současní čeští umělci jsou podle kurátora výstavy Krištofa Kintery v pozici subkulturně-diverzivní, žijí ve svobodném mentálním prostoru pod neprostupnou vrstvou racionality systému, ze které k nám vystrkují svoje růžky (parafráze). Mentální kapsa? Všichni tvoříme „systém“! Sama výstava jistě systém podojila na dotacích. Jakápak diverze? Umělci si jednoduše hrají a měli by to přiznat. Jejich hra je navýsost zábavná jak pro ně, tak pro diváky, jen zkrátka není žádnou revoltou. Nakonec i Kintera uzavírá: „Má umění potenciál něco změnit? A chce vůbec současné umění něco měnit? Neočekávejme od něj nic zásadního, a budeme příjemně překvapeni jeho pestrostí a rafinovanou jemností jeho vzkazů.“

Co se týče formy a způsobu práce, blíží se vystavená díla konceptuálnímu umění. Forma je bezvýznamná, uměním je sám koncept, myšlenka, kterou můžu zjevit libovolným médiem – pouhým textem, zprávou, videem, fotografií, malbou, objektem. Jak píše teoretik Sol Lewitt: „Banální myšlenky nemohou být zachráněny nádherným provedením a je složité zpackat dobrý nápad.“ Nechybí ledabylost, která u současného umění tak popouzí starší generace – „Když se umělec naučí dělat své řemeslo příliš dobře, vytváří povrchní umění.“

Patrná je snaha setřít rozhraní mezi výstavním prostorem a exponátem, případně využít konkrétní prostor inovativním způsobem. Příběh o nakupování Jiřího Černického se skrze „nabouraný systém“ elektrických rozvodů rozbujel po celé galerii, David Böhm a Jiří Fanta zase pokreslili svými ekologickými malůvkami bílé stěny sálů.

.:Stránky výstavy:.