Knížákova Národní galerie uspořádala Knížákovu výstavu Zdeňka Berana. V mnohém to připomíná pochybné praktiky Daniela Dvořáka, který si jako ředitel Národního divadla dohazoval kšefty. Zaměstnávání sebe sama v dotovaných státních institucích je sice nemorální, musím ovšem připustit, že v tomto případě je výsledek hodný potlesku. Zásluhy na tom má ale především vystavený umělec – snad malíř, snad sochař, zkrátka výtvarník Zdeněk Beran.
Výstava je koncipovaná jako retrospektiva, a tak zde návštěvníci putují od Beranových začátků až po jeho současnost. Po nerozhodných prvních krůčcích v 50. letech, kdy Beran tvořil malby v duchu kubismu či nábožensky podbarveného expresionismu, následuje výtvarně vyzrálé období let šedesátých. Spolu s několika dalšími spřízněnými umělci vrhl se tehdy mladý Beran na rozryté pole strukturální abstrakce, na pole informelu. Metodou asambláže, za použití nepřeberného množství materiálů (dřevo, kov, písek, lepenka, sololit, sláma, provaz, textil, vata, kachlíky, barva…), vytváří temné vrstevnaté struktury, z nichž čiší atmosféra rozpadu, rozkladu, postupující choroby. Nejvíce tuto atmosféru sugerují práce, ve kterých jsou navršené struktury zpětně rozkrývány. Beranova díla jako by byla živými organismy, zachycenými v poslední fázi umírání. Vnitřní hniloba se v odporných vředech, výhřezech, dere na povrch, hnis stříká a vře (Poslední studie – výhřez (1965)).
Beran pro svoje záměry volí pestrou škálu výtvarných prostředků. Úpadek, zmar a sebedestrukce tak proniká i do figurativních maleb. V díle ironicky nazvaném Diskrepance odpočinku (1968) zobrazuje lidskou figuru, kterou chorobně prorůstá křeslo. Polorozpadlá Dýňová hlava jedince (1966) si udržuje svůj tvar jen díky hřebům a stehům, jenž jsou necitlivě vetkány do lebky.
Motiv hnití nedá Beranovi spát. V dlouhodobých časosběrných instalacích již není rozklad pouze zobrazován, ale během dlouhých let nerušeně probíhá. V případě legendárního environmentu Rehabilitační oddělení Dr. Dr. (1970 – donevidim) je tomuto procesu dokonce záměrně napomáháno. Nejprve vznikla interiérová instalace (vykachlíčkovaný nemocniční pokoj s kovovými lůžky, věšáky a podivnými zafáčovanými figurami). Ta byla později pohřbena do hluboké jámy, kryté skleněnou deskou, aby byla nakonec, jako zchátralá, hnijící mrtvola exhumována.
Přestože vrchol Beranovy tvorby náleží do šedesátých a sedmdesátých let, nezajímavá nejsou ani díla jeho pozdější tvorby. Svoje starší motivy rozvíjí v černých strukturách, kterými jako rakovina prorůstají chomáče vaty (Nechutné struktury I, II, III (1993–1995)), v jeho práci se ale objevuje i jakási nová hravost. Asambluje Polštářek (2001), strukturami vyvolávajícími představu organických zbytků pokrývá Nemocniční lehátko (1988), ve dvou Rubových strukturách (1988, 2004) umělecky pojednává zadní část rámu, hyperrealistickou malbou zachycuje nahé ženské poprsí (Torzo – přední strana obrazu 2005) a nahé zadky (Torzo – zadní strana obrazu I, II (2006)).
Podařená výstava Zdeňka Berana ve Veletržním paláci trvá až do 8. dubna. Máte proto dostatek času nenechat si tuto výjimečnou událost letošní výstavní sezóny ujít.
