Walking on Vltava – Julian Opie a oživlá smrt
V Museu Kampa vystavuje londýnský výtvarník Julian Opie. Jak už je na Kampě zvykem, setkáme se se zahraničním autorem zvučného jména, leč formou velice skromnou na nepatrném půdorysu. Na podzim to byl Joseph Beuys, v zimě Bernardi Roig a teď na jaře Julian Opie. Meda Mládková přivádí do Prahy to nejaktuálnější ze současného umění, klobouk dolů, leč motto „méně je někdy více“ přestává platit ve chvíli, kdy všechno přehlédnete jedním pohledem. A to má být celé? Stejný charakter mají také prezentovaná díla Juliana Opieho: svá tajemství vyjeví v několika okamžicích a pak již nezůstává nic, co by dále dráždilo divákovu zvědavost.
Animated Death
Umělecká tvorba Juliana Opieho představuje nový přístup k obrazům a formám, jenž reaguje na současný svět pomocí nových materiálů a médií, uvádí text kurátora. Opieho výrazná estetika vychází z geometrizace a redukce tvarů tak, jak jsme zvyklí vídat v počítačovém prostředí. Linie ženských těl jsou pevně definované vektorovými křivkami, tep jejich srdcí počítá algoritmus, barvu jejich kůže lze definovat poměrem RGB. Lidé a krajiny se mění v neživé ikony o to mrtvější, čím větší je snaha je rozhýbat flashovými animacemi. Animated Death – hororový příběh: postavy z virtuálního světa uniknou z cel Clipartů, vytrhnou se z pout svých přípon jpg a po větvích adresářových stromů se vyšplhají do našeho světa, aby nahradili člověka jako příliš složitý, poruchový, zastaralý a emočně nestabilní stroj. Je nastolen nový řád, sterilní a dokonalý, komplexní systém živočišného světa střídá determinovaný program řízený jedničkami a nulami.
ClipArt – nové umění
Opie si buduje jednoduchý, nezaměnitelný, snadno identifikovatelný styl, se kterým dobývá tvrze světových galerií. Je srozumitelný, figurativní, minimálního rozptylu formy i obsahu. Jistě vhodná marketingová strategie. Jeho tvorba má několik základních poloh, které se opakují: Portréty a krajiny a la Clipart Microsoft Word, někdy animované. Dále virtuální procházky světy, které připomínají velmi staré počítačové hry, a posledním, nejnovějším hitem (po r. 2000) jsou pak figury či snad akty, abstrahované do podob panáčků z informačních cedulek, kteří jsou vytrženi ze svého neosobního světa piktogramů, vsazeni do nových souvislostí a pojmenováni familiérními jmény. Anonymita postav s prázdnými kroužky místo tváří pak kontrastuje s intimitou zvolených jmen – Kiera, Monique, Sara. Kráčející figury, svítící na Prahu z panelů s LED diodami na jezu mezi Sovovými mlýny a Novotného lávkou, jsou Suzzane a Bruce, seznamte se! Suzzane a Bruce nejsou žádní nováčci, kráčeli už po rušných bulvárech v Bostonu (2005) a Indianapolis (2006).
Antiestetika?
Otázkou, kterou jsem si nedokázal zodpovědět, je, zda chce Opie svým dílem poukázat na sterilitu, umělost a anonymitu dnešního světa, zda je pro něj „Windows design“ antiestetikou, látkou určenou k výsměchu, nebo zda je tak jako popartoví umělci jednoduše fascinován tím, co dnešní kultura ve své digitální podobě nabízí, hledá v ní zdroj inspirace a nachází zalíbení. Posuďte sami.
Je namístě se ptát, zda je vůbec třeba, aby umění Juliana Opie opouštělo obrazovky monitorů a vkrádalo se do veřejných prostorů. Pokud Opieho postavy kráčejí po internetu, jsou tam jako doma – ve světě, který je stvořil. Pracná instalace velkoplošných monitorů v galeriích je
naproti tomu drahá legrace, která poněkud odkrývá úskalí Opieho díla. Takže milí čtenáři, na výstavu do Musea Kampa nechoďte, koukněte se na Vltavu a doma zabrouzdejte na Opieho WWW stránky, kde uvidíte jeho miláčky v jejich přirozeném prostředí a můžete si dokonce stáhnout screensaver na Opieho způsob.
