Žena a měna v umění

Irena Jůzová (1965), absolventka pražské AVU u prof. Veselého, v současnosti působící na fakultě mediálních komunikací Univerzity T. Bati ve Zlíně, si vybrala pro řešení svého uměleckého záměru lukoprenové odlitky vlastního těla užívané již dříve různými autory. Kritiku si tak záhy vysloužila nejen sama autorka, ale rovněž komise, vybírající vítězné řešení z dvaceti předložených projektů (jejími členy byli např. ředitel NG M. Knížák, umělkyně Š. Šimlová či kurátor T. Vlček a další). Na jedné straně je Jůzové svlékání z kůže často odsuzováno jako obyčejný kýč (např. V. Magid), jiní v něm hledají rituálně očistný proces (T. Vlček). K tomu je ovšem nutné poznamenat, že návrat do minulosti, obměňování či parodování dříve využívaných postupů a motivů či přímo konkrétních děl slavných umělců je na poli moderního umění poměrně běžným jevem a především mezi současnými konceptuálními umělci je celkem oblíbené a rozšířené. Fakticky tuto realitu potvrzuje např. i předloňské ohodnocení Barbory Klímové cenou pro mladé umělce Jindřicha Chalupeckého za opakování akcí několika českých akčních umělců ze 70. a 80. let nebo např. inerpretace umělecké skupiny Pode Bal navazující na díla legendárního J. Beuyse, prezentované na nedávné pražské výstavě Hrubý domácí produkt (2007, koncepce K. Kintera – GhmP).

Irena Jůzová nabízí návštěvníkům fiktivního obchodu otisky svého těla ve zcela neosobní formě, jako sériově vyráběné kusy zboží, vystavené ve sterilním interiéru vykonstruovaného luxusního butiku. Můžeme je také vnímat jako reflexi člověka i umění ve víru soudobé globalizované společnosti, kladoucí nemalý důraz na povrchní vztahy a slyšící ve velké míře na lákavá volání reklamy a spotřebního průmyslu. Ve Veletržním paláci se díky původním kresbám a dokumentačním fotografiím, fragmentům lukoprenového těla i sádrovým odlitkům, jakož i filmovému záznamu seznamujeme s postupným zrodem a výslednou podobou benátského projektu. Sama autorka vnímá svou práci jako jakousi metaforu, odhalení vnitřního stavu duše a zmiňuje, že koncepce přirozeně vyplynula jako reflexe jejího osobního rozpoložení. Kořeny vlastního projektu spatřuje již v kresbách z roku 2004, které jsou na výstavě k vidění v malém počtu a zaznamenávají náčrty částí ženských těl i samotné „slupky“ lidského zevnějšku. Zpočátku Jůzová údajně zamýšlela pracovat s nafukovacími erotickými pannami, což by jistě její práci dodalo nejen příchuť genderové tematiky, kterou mnozí nesporně hledají i v současné kolekci, ale navíc snad i vtipně aktuální sociální podtext. Později však zůstala u jednoduché myšlenky nabídnout svlečenou kůži jako zboží, jež působí možná poněkud rozpačitěji. Autorka odraz svého krásného těla nijak nehyzdí ani nedeformuje (jak mají nyní mnozí umělci s nadmírou v oblibě), pouze ho zdánlivě s chladným odstupem rozkládá na jednotlivé části. Pro srovnání např. připomeňme, že motivu zmnoženého opakování neboli sériovosti užil např. již v roce 1998 Jiří Černický ve svém projektu První sériově vyráběná schizofrenie, majícím tvůrčí impuls v historicky konkrétních a společensky závažných kontextech pokřiveného nacistického systému a vyznívajícím tudíž daleko naléhavěji i podstatně více znepokojivě.

Nedílnou komponentou Jůzové „hry na obchod“ je také vybavení mrazivě oslnivého proskleného prostoru obchodu, zasazené do nitra výstavního pavilonu, umožňující hostům stát se živým elementem celého konceptu. Interaktivní charakter nesou i dřívější práce Ireny Jůzové, např. její Stůl pro dvacet hráčů, představený roku 1992 na výstavě mladých českých umělkyň Ženské domovy a oceněný na European Biennale of Young Artists Germination 7 v Grenoblu. K jeho realizaci použila autorka dvacet magnetických tabulek, umístěných na třpytivou desku stolu, dovolujících návštěvníkům aktivně měnit jeho podobu svými spontánními kresbami. Spíše existenciálně-sociální podtext pak odráží její objekt Magnetický tunel (1995), k jehož sestrojení použila umělkyně nalezenou kostru nemocničního přístroje, zosobňujícího jakéhosi nemilosrdného soudce, který v několika minutách odhalí nedostatky fyzického těla.

Na někoho budou působit tělesné odlitky Ireny Jůzové možná esteticky, na jiného snad eroticky, pravdou ale je, že celý projekt působí velmi odcizeně a s velkou věrohodností navozuje nepřístupnou atmosféru předražené prodejny, jejíž pomyslné hranice se obyčejný smrtelník neodváží mnohdy ani překročit.

NG – Veletržní palác v Praze, 12. 12. 2007–30. 3. 2008, kurátorka Lucie Šiklová.