Zmařená naděje. Nový romantismus v současné fotografii v Německu

Romantismus se zrodil na přelomu 18. a 19. století jako reakce na monopol rozumu ve filosofii osvícenství a na strohost antikou inspirovaného klasicismu ve výtvarném umění. Romantičtí malíři své nálady ve svých obrazech zhmotňovali coby záhadné a snové výjevy, někdy hrůzostrašné, nejčastěji však jako přírodní scenerie. Stejně tak si Friedrich libuje v opuštěných krajinách se stržemi a sukovitými stromy, v mořských a horských panoramatech, kam na rozhraní dne a noci staví své postavy zády k divákovi a nechává je spolu s nimi se zasnít a kochat romantickým pohledem do nedozírných dálek. Zpřítomňují obrazy vnitřních představ, pocit odcizení od přirozeného stavu jednoty s přírodou a touhu po něm.

Autoři zde vystavených fotografií pracují velmi různorodě. Někteří skoro doslovně citují Friedricha, např. Nathalie Grenzhaeuser návaznost na malíře evokuje i názvem fotografií („Ledové moře C. D. F.“), Thomas Wrede se zaměřuje na scenerie mořského pobřeží s lidskou stafáží nepatrné velikosti, Daniel Gustav Cramer zachycuje horské masivy, tentokrát již úplně vylidněné. Pohádková krajina zasněžených lesů je přítomná i na fotografiích Tea Mäkipää, ztvárňuje v nich však zcela jiné téma – válku. Svým způsobem působí tyto fotografie jako filmové. Totéž ještě razantněji a doslovněji předvádí Sylvia Henrich – na jedné z fotografií se objevuje les nasvícený jako divadelní prostor – viditelným reflektorem.

Docela zvláštní jsou fotografie Mette Tronvolla: voják elitní bojové jednotky je na pozadí zasněženého lesa jednou vyfocen zezadu, podruhé zepředu. Zatímco pohled z anfasu vnímáme téměř nezaujatě, skoro jako dokumentární fotografii, při otočení postavy se nálada snímku naprosto mění – nevnímáme totiž přednostně vojáka, ale vojáka v rámci prostředí a můžeme do něj projektovat svou osobu, na okamžik se do něj vžít. Přesně na tomto principu jsou založeny Friedrichovy obrazy.

Novátorsky pojímá krajinu Melanie Wiora – fotografuje její odlesk na lidském oku. Kromě fotografií jsou k vidění také dvě videa. To od Julie Oschatz „Mezi C, D a F“ je velmi podařené. Cituje v něm obraz „Mondaufgang am Meer“ a dále jej rozvíjí. Na jedné straně romantický obraz ironizuje, na druhé jej s fantazií využívá k vytvoření vlastního příběhu.

U řady dalších autorů již spojitost s Friedrichem není tak zřetelná, místy ji cítíme pouze velmi vzdáleně. Obecněji pojaté odcizení, které postavy zachycují přímo na místech, kde je současný člověk nejčastěji zažívá a která obecně za romantická nepovažujeme: v ruchu velkoměsta (Anja Jensen), v prostředí čerpacích stanic (Tobias Zielony), soukromí lidí jedné subkultury (Gregor Brandler), v rozbořené nemocnici (Ulrike Flaig).

Vaší pozornosti by neměla uniknout dílka Wolkera Gerlinga. Ač jsou umístěna hned v první místnosti, jsou malá a stojí poněkud stranou velkoformátových fotografií. Jedná se o „Daumenkino“ – několik knížeček, po jejichž bleskovém prolistování se před vámi zjeví drobné příběhy.

Galerie si tentokrát na doprovodné tiskovině dala skutečně záležet. Výstava je zde popsána hned z několika pohledů a navíc si návštěvník domů odnáší ukázky fotografií vystavujících autorů. Přesto se po zhlédnutí výstavy nabízí otázka: je prezentovaný nový romantismus skutečně směrem, proudem ve výtvarném umění, nebo se jedná o díla vybraná tak, aby zapadala do kurátorské koncepce? Při bližším pohledu na německou výtvarnou scénu se zdá, že tomu tak skutečně je. Pro hovoří hned několik knih a výstav reflektujících romantické hnutí: V roce 2005 vyšla knižně disertační práce Christiana Scholla: „Romantische Malerei als neue Sinnbildkunst“, ve stejném roce byla uspořádána výstava a vydán katalog Martiny Weinhart „Wunschwelten, Neue Romantik in der Kunst der Gegenwart“, byla uspořádána ve frankfurtské Schirn Kunsthalle výstava o Nazarénech a v roce následujícím proběhla v essenském muzeu Folkwang samostatná výstava obrazů C. D. Friedricha.

Zůstává tedy pouze otázka, proč Zmařené naděje? Zdá se, že kurátorka měla na mysli víc než jen aluzi na Friedrichův obraz. Možná byl obrat posouzen jako výstižný pro samotné hnutí nového romantismu. Po zhlédnutí výstavy však můžeme v duchu konstatovat, že všechny naděje ještě neumřely.

Dům pánů z Kunštátu , 24. 6.–9. 8. 2009; kurátorka: Andrea Domesle