Adéla Taş: "Nikdy jsem křehkou ženou nebyla"

V roce 1998 poznala režiséra Václava Chaloupka, se kterým pak spolupracovala na natáčení několika večerníčků (Madla a Ťap, Méďové a další). Zde poznala krásu a světlo přírody. Z této doby v ní utkvěl obdiv ke zvířatům, která velmi často zpodobňovala i na svých obrazech. V roce 2001 nastoupila na plzeňskou pedagogickou fakultu – obor učitelství pro střední školy – výtvarná kultura a malba. Během studia opět velmi cestovala po světě a sama se naučila malbě portrétů (etnické portréty žen a mužů). Pobyt v Thajsku a Indonésii ji oslovil nejvíce. Fauna a flora těchto zemí a chudoba místních lidí jí navždy utkvěly v paměti a právě od této chvíle začala snít o práci v některé z charit. V roce 2004 přerušila studium a odcestovala do Itálie a později do Německa. V Německu se pak mimo jiné stala členkou charitativní organizace Peaceworkers.de, která pomáhala dětem z chudých zemí a zajišťovala peníze například na operace „vodních hlav“ mnoha dětí z Rumunska. Při pobytu v Německu Adéla Taş začínala s tvorbou prvních pláten. V roce 2007 odcestovala a usídlila se na ostrově Mallorca, kde velmi rozvinula svou uměleckou kariéru. V tomtéž roce vystavovala v nejexkluzivnější baleárské galerii Hella-Maria-Hoffer, kde se prodaly všechny její obrazy. Cestu do síně slávy Adéle umožnila série obrazů torerů, kdy si obrazy koupili Angličané, Němci, Holanďané, a stali se sběrateli jejích děl. V roce 2008 pracovala pro galerii Arte Casa, kde nejen prodávala, ale i vystavovala.

V roce 2009 musela z rodinných důvodů odcestovat zpět do České republiky. Neztratila kontakt s Mallorkou a nadále úspěšně prodávala svá díla zákazníkům z celého světa, přičemž v Čechách začala s nejproduktivnějším obdobím své prozatímní kariéry. Ke konci roku 2009 vyšla kniha Setkání s tajemnem, kterou napsal novinář a spisovatel Richard Sacher. Kniha pojednává o mysteriózních a zvláštních zážitcích mnohých umělců, herců a zpěváků. Adéla Taş je jednou z nich. Při křtu knihy 5. prosince 2009 se konala také vernisáž Adéliných děl v kavárně restaurace Nebozízek na pražském Petříně. V roce 2010 Adéla začala opět cestovat po světě. Tento rok byl pro ni velice zásadním. 6. září 2010 proběhla výstava v Plzni v galerii Azyl. Ve druhé polovině září 2010 již Adéla Taş založila charitativní organizaci Peaceworkers.cz. Po dohodě se zakladatelem německých Peaceworkers Pinem Fusarem vytvořila nový koncept nevýdělečné charity. S charitou Peaceworkers.cz na konci roku 2010 zorganizovala několik akcí pro dětský domov v Trnové u Plzně. Začala spolupracovat také s charitou Point14 zabývající se pomocí drogově závislým. Tato práce Adélu inspiruje k naprosto novému naivně pohádkovému stylu, jenž se odráží v obrazech Paní podzimu, Paní zimy nebo Mother's love. V září jí televize Prima nabídla účinkování v televizním pořadu Ženy na cestách. Adéla Taş nabídku přijala a několik měsíců cestovala s pořadem po celém světě. To ji inspirovalo zorganizovat výstavu Portréty z cest – ženy na cestách.

1. Vystudovala jste kamenosochařství. Proč zvítězil u tak křehké ženy právě takový obor?

Bude to asi proto, že jsem nikdy křehká žena nebyla. Sochařství jsem si vybrala také kvůli tomu, že trojrozměrné umění mne uchvacuje mnohem víc než malba, a také proto, že jsem v té době již několik let sochařila z hlíny. Malovat jsem uměla, ale sochy z kamene se člověk jen tak nenaučí dělat. Je to o technice, o přírodě a jejích zákonech, o kameni – je to věda sama o sobě. A to mne fascinovalo.

2. Co bylo tím prvním impulsem, který vás k výtvarnému umění vůbec přivedl?

Nepamatuji si první impuls, ale máma říkala, že jsem se tak už narodila. Patlala jsem se v kašičkách a malovala jídlem na zeď. V okamžiku, kdy jsem udržela pastelku, začala vznikat první dílka a v sedmi letech jsem udělala svou první sošku dinosaura z hlíny. Mám ji doteď a je vážně velmi realistická.

3. Hodně jste cestovala. Kde všude jste byla a které místo je vašemu srdci nejbližší?

Ano, cestování je mým koníčkem a závislostí zároveň. Evropu mám již téměř kompletně procestovanou a také část Afriky a Asie. Z nejkrásnějších míst světa bych jmenovala určitě Zanzibar/Tanzanii a Thajsko – ovšem to opravdové Thajsko, ne to turistické. Řekla jsem si, že v Thajsku bych chtěla jednou zemřít. Je to země lásky, míru a výborného jídla a neskutečně vlídných lidí, o přírodě ani nemluvě. Ale srdci nejbližší je mi naše maličká země v srdci Evropy. Miluju Čechy, i když se necítím být Češkou (jsem míšenka Čecha s Bulharkou a převažuje u mne jižní krev). Nikde jinde není tak krásné jaro, tolik úžasné přírody. Mé srdce patří České republice i přesto, že ji stále opouštím.

4. V roce 2009 vyšla kniha Richarda Sachera Setkání s tajemnem. I vy jste do ní přispěla svými zkušenostmi a zážitky. Co jste prožila?

To je velmi citlivé téma. Já sama jsem věřící. Mám své osobní náboženství smíchané z víry v Boha, Ježíše ale také Buddhy. A věřím v posmrtný život a karmu. Kdysi, jako malé holce, se mi několikrát stalo, že mé tělo obývaly cizí duše. Nikdy nebyly zlé, ale tělu to neprospívá a psychice už vůbec ne. Nijak se o tom nerozšiřuji, protože polovina lidí se tomu směje a polovina to chce hlouběji rozebírat. Obojí mi vadí.

5. Spolupracujete také s charitou. Co vás k ní přivedlo a jak vás tato činnost naplňuje?

Ano, vedu svou vlastní skupinu Peaceworkers.cz, která se zabývá převážně pomocí maličkým týraným a opuštěným dětem od jednoho do šesti let z dětského domova v Trnové, ale i z jiných ústavů. Jinak jsme společně s jinou firmou posílali i humanitární pomoc na Kapverdské ostrovy a také v Německu podporovali psychicky seniory a lidi z hospiců. Naplňuje mne to velmi, jinak bych to nedělala. Myslím, že by to mělo být povinností každého z nás. Ten, který se má dobře či normálně, by měl pomoci člověku, který to štěstí nemá. Nejedná se jen o finanční pomoc, ale hlavně o tu psychickou. Pohlazení a vlídné slovo je například u těchto dětí či seniorů mnohem důležitější než finanční dar anonymní osoby.

6. Lidé se o vás někdy mohou dočíst v bulváru i pikantní záležitosti Jak na to reagujete? Neovlivňuje to vaše soukromí?

Ano, občas se vyskytuji v bulvárech. Ne vždy je to příjemné, ale veskrze jsou články pozitivní s šílenými nadpisy, což mne rozesmívá. Ale určitě mne to nerozčiluje. Mé soukromí to neovlivňuje, protože mám velice tolerantní rodinu a také můj přítel je skvělý a tolerantní muž, který se nad tím zasměje společně se mnou. Naštěstí všichni novináři respektují soukromí, do kterého je nevpustím, a nevznikají nepodložené fámy.

7. Momentálně čekáte své první miminko – syna. Vnímáte těhotenství také jako jednu z mystických etap vašeho života?

Čekám miminko se svým přítelem Petrem a musím říci, že mi to absolutně otočilo život. Otěhotněla jsem po několikadenní známosti a všechno se seběhlo velmi rychle. Během velmi krátké doby jsem vyměnila bohémský život, večírky, víno a cigarety za vitamíny, dostatek spánku a zdravou výživu a sport, Prahu za Litoměřice, zástupy obdivovatelů za jednoho osudového muže. Byl to velký skok a ničeho nelituji. Chvíli mi bude trvat si na tento život zvyknout, ale cítím se lépe, a hlavně – vždycky jsem si přála mít skvělého muže a šťastnou rodinu a to teď mám. A mám teď také mnohem víc času na tvoření, což se narozením Nikolase změní.

8. Kým se cítíte být více – ženou, milenkou, manželkou, matkou nebo umělkyní?

Před pár měsíci jsem byla umělkyní, milenkou, manželkou (ještě stále nejsem rozvedená s prvním manželem z Turecka) – v přesném pořadí. A nyní jsem matka, umělkyně a žena.

9. Co pro vás umění znamená?

To je velice složitá otázka. Umění je vytvořit něco originálního a krásného, ať už se jedná o výtvarno, film, fotografii, tanec, hudbu… Umění je věc, která dokáže zastavit na chvilku mysl jednotlivce a donutit ho odtrhnout se od reality a zasnít se.

10. Podle čeho volíte náměty svých děl?

Z devadesáti procent mne to prostě napadne, hodím to na plátno a je to. Inspiruje mne můj život, hudba, sex, momentální nálada – to jsou mé múzy.

11. Součástí některých vašich prací je i mužské sperma. Jak vás napadlo použít tuto životadárnou tekutinu do svých obrazů? Mělo to i nějaký vyšší význam?

Napadlo mne to na Mallorce, při malbě prvního z abstraktních obrazů jménem Orgasmus. Spontánně jsme se s manželem u toho obrazu pomilovali a zázračná tekutina skončila na obraze. Ten se pak během pár dní prodal za neuvěřitelnou cenu a galerista se mne ptal, co za magii jsem u toho obrazu použila, protože prý lidi neskutečně přitahoval, ač to byl pouze červený obraz se zlatým stříkancem, nic výjimečného. A tak jsem tu a tam do některých obrazů tuto tekutinu začala přidávat. Vyšší smysl to jistě má a to ten, že sémě je odrazem orgasmu, při kterém se lidé cítí blaženě, a je to výbuch pozitivní energie a také je to počátek života. Nikdo z nás by tu bez něj nebyl. Proto tato tekutina v sobě nese neskutečně pozitivní energii a stačí pár kapek přimíchat do barev a energie se přenese do obrazu.

12. Čím se chystáte v nejbližší době veřejnost překvapit?

Překvapit? Tak krom porodu syna a poslední předporodní výstavy, která se bude konat v Praze-Klánovicích v kulturním centru Nová beseda (vernisáž 3. 1. 2013 od 18 hodin, všechny srdečně zvu), mám v hlavě jeden obrovský projekt monumentální sochy pro jedno české město. Jestli se tato záležitost uskuteční, je ve hvězdách, ale pokud ano, bylo by to pro mne neuvěřitelnou poctou. Nechci předbíhat situaci, proto raději pomlčím. Dále se chystám pracovat na trojrozměrných, velmi plastických obrazech.

13. Jaké je vaše životní motto a co byste chtěla čtenářům Nekultury vzkázat?

Nemám konkrétní motto, ale věřím v toto: „Buď vděčný za každý den“, „Věř ve své štěstí a sny“, „Bojuj za každou cenu za sebe i druhé“, „Pomáhej lidem a chovej se k dobrým dobře a zlé se pokoušej ignorovat“ (to mi moc nejde), „Vždy se nejdřív snaž o své štěstí, protože pokud ty budeš šťastná a dobrá, můžeš rozdávat štěstí a dobro všude kolem sebe“ a „Ovládej svou choleričnost“ (to už mi začíná jít).

Zbývá mi tedy jen popřát vám šťastné přivítání syna na tento svět a mnoho dalších úspěšných výtvarných počinů.

Fotografie z archivu Adély Taş.