Eugen Kukla - fotograf reportér
Pražský rodák Eugen Kukla vystudoval VŠE v Praze a mezinárodní vztahy na Kolumbijské univerzitě v NY. Fotografování se věnuje již po mnoho let. Většina Kuklových fotografií zůstávala uložena v šuplíku, což se postupně změnilo až po roce 2001, kdy v pražském NODu vystavil svou pražskou reflexi newyorského 9/11 a v roce 2010 reportážní fotografie z koncertu Evy a Vaška pod Řípem – to vše na žofínském Foru 2000 a následném projektu L.A.F. – Laughter and Forgetting – ve Francouzském kulturním institutu. Byl to však až nástup fenoménu Facebook, který autorovi umožnil publikovat šířeji a veřejněji.
Na zmíněné sociální síti ho uspokojuje rychlá zpětná vazba, možnost diskutovat, zasazovat fotografie do vícera kontextových rovin a setkávat se s díly dalších tvůrců bez ohledu na hranice, vzdálenosti a kulturní okruhy. Vzdor populárním klišé o virtuálnosti netového života se postupně osobně seznámil s řadou inspirativních lidí, ke kterým by se asi jinými způsoby nedostal. Mezi nimi i Miroslavem Čejkou, duchovním otcem „kamenného“ facebookového projektu „3 plus 2“, který dal dohromady skupinu tvořivě naladěných lidí, kteří, ač se v minulosti nikdy nepotkali, na Facebooku k sobě nalezli sympatie a rozhodli se ke společné výstavní činnosti. Výsledkem se staly expozice v Lánech, Rakovníku, Veselí nad Moravou, Hradci Králové a Mělníku. Kromě těchto míst se Eugen Kukla představil i v pražské galerii Gdovín, ateliéru ALf, kroměřížské Staré masně, brněnské Koločavě, Adamově a v pražské galerii Lesní směs v centru Cafe v lese. V poslední době bylo několik jeho fotografií vystaveno na Czech Press Photo 2012.
1. Co bylo tím prvním impulsem, který vás přivedl k fotografii, a kdy to bylo?
Táta mě od útlého mládí vodil na výstavy. Nejvíce vzpomínám na slavnou Fotochemu na Jungmannově náměstí. Doma jsme měli Plickovy obrazové knihy – o Vltavě a Praze. Nad nimi jsem strávil opravdu hodně času. S tátou jsme si povídali o Sudkovi, ten se mi líbil moc. Nejen třebas jeho cyklus „Okno mého ateliéru“, ale i obrázky neuvěřitelného bince na umělcově pracovním stole. Fotografii jsem se díky tátovi učil chápat neanonymně. Proto si dodnes pamatuji, že pro dětský časopis – tuším, že to byl Ohníček – fotil jakýsi pan Miroslav Martinovský, a o hodně později, že báječné fotky v Mladém světě dělal pan Zajíc. Líbilo se mi, jak fotografie dokáže zastavit čas a jak to je technicky, na rozdíl od kresby a malby, relativně jednoduché.
2. Pamatujete, kdy jste držel fotoaparát v ruce poprvé a co jste svým objektivem zvěčnil?
Myslím, že to byla tátova východoněmecká Werra. Závěrka se natahovala otočením prstence kolem těla objektivu. Optiku měl foťáček velmi dobrou, Zeissovu. Fascinovala mě ta hejblátka a tajemné stupnice s čísly. Co jsem zvěčnil? To už si nevzpomínám, asi to bylo něco z domova. Určitě jsem ale z výsledku nějakou obzvláštní radost neměl. Nejspíš to bylo tmavé, šedé a rozmazané… Došlo i na vlastní foťáčky: od táty jsem dostal stařičký bakelitový Kodak Baby, také jsem měl sovětskou Směnu, a časem dokonce i Lomo!
3. Co fotografujete nejraději a proč?
Cokoliv, co považuji za zajímavé a současně obrazem zachytitelné. Zda zmáčknu spoušť, či pokud už jsem ji zmáčkl, zda obrázek publikuji – na to má vliv i jistý – řekněme etický – korektiv. Nechci být samoúčelně zlý. Vždy zvažuji, zda fotka nepřinese více škody než užitku. Co se týče témat, jsem zcela panenský v oblasti profesionálního sportu, pornografie, studiové a reklamní fotografie i bulváru. Profi sport (snad kromě boxu a šachů) mě nezajímá, porno mě neinspiruje, studio neumím a reklama? Ta většinou vyžaduje studio. Bulvár respektuji, čtu, koukám se, ale není to parketa pro mě. Je zvláštní, že se přečasto vyskytuji na různých funusech a smutečních slavnostech. Ale ze všeho nejraději mám rád reportáž, dokument a zachycování všeho, kde je obsažena absurdita, ironie, vtip, sranda, hříčky, mnohovýznamnost a protiklady. Rád fotím „obyčejný“ život, ale život „věrchušky“ dokáže být také fotogenický.
4. Máte nějaký vzor?
Vzor snad přímo ne, spíše inspirátory, protože jejich mistrovství nikdy nemohu dosáhnout. Za mnohé vděčím především Karlu Cudlínovi, kterého jsem měl čest provázet na několika fotografických cestách. A pak samozřejmě Jindřich Štreit, Pavel Dias, Jan Šibík, Stanislav Krupař, novosibiřský Něizvěstnyj Chudožnik… Mohl bych pokračovat hodně dlouho.
5. Z čeho a kde čerpáte inspiraci?
Z tušení přítomnosti kontrastů, bizarna a přehlížené „nezajímavé“ obyčejnosti. Také z mnohdy instinktivního pocitu, že do některých fotografovatelných situací se může zkoncentrovat výstižná zpráva o stavu lidské duše, společnosti. Dobrá fotografie vydá za desítky stran textu. Prostě najednou velmi silně cítím, že musím někam jít, jet… Tak se, je-li to jen trochu možné, seberu a vyrážím…
6. Když se řekne fotografie, co se vám vybaví, čím pro vás je?
Technicky dostupný způsob, jak se pokusit reflektovat život kolem, zastavit jej, uchovat jej. Sympatický košer pokus o „překonání“ pomíjivosti. Také možnost, jak prostřednictvím fotografické reflexe světa kolem nás vydat nevtíravě zprávu i o sobě samém. A možná najít k sobě i pravdivější cestu.
7. Vyrůstal jste v prostředí, které vás ovlivnilo tak, že dnes děláte to, co děláte?
Rodiče byli kultury milovní. Ale paradoxně moje téměř devadesátiletá máma si cestu k fotografii dodnes nenašla.
8. Jaké je vaše životní motto?
Vědomě neškodit, neubližovat. Naplnit toto motto je dost složité. A pokud možno neškodit a neubližovat i nevědomě. To je ještě složitější…
9. Kdybyste měl říct jednu situaci a jednoho člověka, které byste chtěl zachytit svým fotoaparátem, co/kdo by to bylo/byl?
Zajímavé. Nikdy jsem si takovou otázku zatím nepoložil. Spíše se mi v poněkud pozměněné podobě vrací pokaždé, když si vyčítám, jak skvělé obrázky jsem kvůli své hlouposti nenafotil, a přitom mohl. Jako třebas když jsem fotografoval dalajlámu bez paměťové karty, která zůstala doma v počítači… Takže si přeji, abych skvělé fotografické situace, které mi Pán Bůh případně ještě přihraje před nos, nezmrvil.
10. Co byste chtěl vzkázat čtenářům Nekultury?
Milí čtenáři, velice si vážím toho, že jste dočetli až sem! Díky! Eugen
Fotografické ukázky z archivu Eugena Kukly.
Reklama
