Fotografka Martina Kopecká Jurčeková: "Kulturu vytváříme my všichni, záleží na nás, jaký tvar jí dáme."

1. Co a kdy bylo tím prvním impulsem, který vás přivedl k fotografii?

Impulsem byla vnitřní fascinace fotografy, kteří dokážou stisknutím spouště v rozhodující okamžik zachytit krásu světa, která je kolem nás. Když jsem začala fotografovat, zjistila jsem, že není vůbec jednoduché přenést do snímku atmosféru, kterou prožíváte. O to větší výzvou pro mě tento přenos byl a stále je. První opravdové setkání s fotografií, zrcadlovkou, s pojmy čas, clona, závěrka atd. proběhlo až na vysoké škole v Brně v roce 2006. Brno mi umožnilo také inspirativní setkávání se zajímavými osobnostmi z fotografické branže, která mě posunovala zase o nějaký ten krůček vpřed.

2. Ovlivňovalo vás výtvarné umění již v dětství?

Minimálně. Výtvarným uměním jsem začala žít až v dospělosti. Sama jsem si k němu našla cestu. V dětství jsem se věnovala hudbě. Na gymnáziu jsem dokonce volila hudební výchovu před výtvarnou. Sklony k výtvarnému umění a fascinaci fotografií jsem v sobě pozorovala, ale až při studiích v Brně jsem našla čas a hlavně sama v sobě motivaci k realizaci vnitřní potřeby věnovat se fotografii. Je to jako gejzír, který je dlouho skryt pod zemí a jednoho dne svou vnitřní silou vytryskne na povrch. Nikdo jej nesměruje. Tak je to přirozené.

3. Jak byste charakterizovala svoji tvorbu a komu jsou vaše snímky určené?

Tvorba balancuje na rozmezí dokumentární, (post)konceptuální, sociální a výtvarné fotografie, často s výraznými prvky geometrie. Právě geometrie ve fotografických obrazech mě přivedla ke Klubu konkretistů, se kterými jsem jako host vystavovala v Heřmanově Městci, Vrchlabí, Broumově nebo v Hradci Králové. Fotografie jsou určené široké veřejnosti. V právě probíhající výstavě cyklu Reflexe 21 v galerii AMB v Hradci Králové nabízím prostor pro rozvahu nad realitou počátku druhého desetiletí 21. století. U většiny z vystavených fotografií vybízím k zamyšlení, rozjímaní, volbu nechávám na divákovi.

4. Nějaký čas jste fotografovala pro Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Co bylo náplní vaší práce? Podílela jste se také na dokumentaci různých operačních výkonů nebo anomálií pro archivaci a studijní účely?

Přesně jak říkáte. Jako nemocniční fotograf jsem fotila také reportáže významných událostí, propagační fotografie interiérů a exteriérů nemocnice, portréty nemocničního personálu aj. Vedle prací fotografických byly náplní práce i práce grafické, reprografické a administrativní.

5. Z čeho a kde získáváte inspiraci pro svoji tvorbu?

Z okolí, které na sebe nechávám působit. Jsem jako houba, která nasává podněty, ony se ve mně různě mísí a jednou za čas je ze sebe vyždímám. Baví mě pracovat s dokumentací reality, s její daností, omezeností, předurčeností a rozšířit vnímání těchto vlastností o jiný úhel pohledu. Z minima podnětu vytvořit maximum, posunout obyčejnost situace nebo předmětu k nevšednosti. Tak tomu bylo např. v sérii Sólo pro dva.

6. Jaké je vaše životní motto?

Je bláznovstvím neustále hledat štěstí, podstatné je umět nalézt štěstí v tom, co děláte.

7. Je fotografie tím, co vás živí, nebo si myslíte, že v dnešní době uživit se uměním není právě reálná myšlenka?

Ono záleží, jak si budeme definovat slovo umění a co za něj budeme pokládat. Vyjádřím se tedy pouze k fotografování, nebudu užívat slovo umění. Uživit se fotografováním se stává čím dál obtížnější. Je volbou každého fotografa, jakou cestou půjde. Zda cestou komerční fotografie, na které se obvykle přizpůsobujete zájmům a vkusu klienta, nebo cestou volné tvorby, na které vás většinou nečeká finanční ohodnocení, alespoň ne na začátku. V současnosti mě fotografování neživí, pracuji v jiném oboru. Fotografuji pouze pro lidi, kteří mě přímo osloví, aktivně klienty nevyhledávám.

8. Jaká je Martina jako žena a jaká jako fotografka?

Martina jako žena je bojovnice, která ví, že nic v životě není zadarmo. Martina jako fotografka je vnímavá pozorovatelka. Fotí-li pro někoho, záleží jí, aby byl klient spokojen. Fotí-li pro sebe, nezáleží jí, aby se fotografie líbily ostatním, i když ji samozřejmě potěší, stane-li se tak. Fotí, co ji baví. Ví, že hodnota umělecké tvorby za života umělců často nebývá oceněna, a tak se tím příliš netrápí. Budou-li fotografie dobré, přežijí, nebudou-li, zapadnou s miliardami ostatních.

9. Co je podle vás fotografie?

Pro mě je fotografie jedním z přelomových vynálezů. Prostřednictvím ní můžete zastavit čas, zmrazit prožívaný okamžik a uchovat jej na věčnost.

10. Máte nějaký svůj vzor, s kterým se třeba i ztotožňujete?

Vážím si tvorby mnoha autorů, nejen fotografů, výtvarníků, hudebníků, ale i lidí ne přímo z uměleckého světa. Vážím si všech, kteří dokážou něco výjimečného. Před mnohými hluboce smekám. Vzor, se kterým bych se zcela ztotožnila, jsem nikdy neměla a nemám. Každý člověk je osobnost sám o sobě, nepotřebuje se ztotožňovat s jinými, může od jiných čerpat inspiraci, to je něco jiného.

11. Co byste chtěla vzkázat čtenářům Nekultury?

Vše dobré, zdraví, úsměv, pevné nervy a ať žije kultura! Kulturu vytváříme my všichni, záleží na nás, jaký tvar jí dáme.

Fotografické ukázky z archivu Martiny Kopecké Jurčekové