Malíř Jirka Houska na nás chystá trochu postapokalyptična
Mladý hyperrealistický malíř Jirka Houska se narodil v roce 1985 v Praze. Vystudoval Střední výtvarnou školu Václava Hollara a absolvoval studium klasických malířských technik na pražské Akademii výtvarných umění u prof. Zdeňka Berana. Do 12. března je k vidění v Galerii Mainerová v Kurzech malování a kreslení jeho dosud poslední výstava obrazů, která nese název Převážně v divočině. Jirka Houska nepopírá, že jeho tvorbu nepochybně ovlivnila i jeho maminka, taktéž akademická malířka.
1. Co tě přivedlo k výtvarnému umění a co bylo tím prvním impulsem?
Máma je akademická malířka, takže to pro mě bylo vždy přirozené. V patnácti jsem se dostal na Hollarovu výtvarnou školu a tím začal řetězec vzájemně se ovlivňujících a navazujících faktorů a fází.
2. Proč právě malba?
Jako malý kluk jsem hodně modeloval, takže jsem dlouho myslel, že budu sochař. Později mě začínala víc bavit práce s barvou. Myslím, že to, jestli někdo tíhne k malbě, sochařství, grafice nebo třeba konceptu, je podobný, jako když někdo hraje či poslouchá metal, někdo country a další jenom klasickou hudbu a ať si to odůvodní jakýmkoli argumentem, tak je to v jádru proto, že je to prostě přitahuje. Zrovna tak jako někdo tíhne k realismu a někdo třeba k nějaké stylizaci, ať je to v jakýmkoli médiu.
3. Některé tvé obrazy působí na diváka jako fotografie. Jaký je vztah mezi tebou a fotografováním?
Ono je to tak, že každý, kdo se na moje obrazy podívá zblízka, tak pozná, že se od fotografie nebo od fotorealismu dost liší. O fotorealismus jsem se vlastně nikdy ani nesnažil. Naopak, když je to potřeba, rád použiju třeba pastózní nánosy či znatelné stopy štětce a špachtle. Fotky jako předlohu používám u naprosté většiny obrazů. Záleží ale kolik si toho z dané fotky vyberu. U krajiny to někdy bývá třeba jen 50 procent, ale i méně. Naopak u portrétu je samozřejmě víc nutné držet se předlohy. Často maluju takové náměty, které by bez fotografie namalovat nešly. Když sbírám náměty pro krajinomalby, často jsem třeba po pás ve vodě nebo rozkročený nad potokem. U portrétů by zase bylo nemožné nutit modely k dlouhému pózování, nehledě na ztrátu výrazu. Každý živý model se po určitém čase začne tvářit znuděně.
4. Kde čerpáš inspiraci?
Z více zdrojů. Vybírám si ze všeho, co mě obklopuje. Samozřejmě že je potřeba čas od času vidět naživo nějakou kvalitní malbu, ale když třeba najdu zajímavé zapadlé místo někde v lese u potoka nebo v močále, mám podobné pocity, jako na té nejlepší výstavě.
5. Kdybys nebyl malířem, čím bys byl?
Hodně mě zajímají přírodní vědy. Takže bych se asi věnoval paleontologii nebo evoluční biologii a následně i kryptozoologii – oboru, který se zabývá objevováním nových druhů.
6. Jaké je tvé životní motto?
Nikdy jsem neměl přímo motto, ale spíš jsou to životní postoje. Například nemlčet u věcí, který mi vadí, i když spousta lidí v okolí má na danou věc opačný názor. Taky si vždy rád vyslechnu rady, kritiky a protiargumenty. Řídit se jimi, to už není věc tak častá, nicméně se z toho dá někdy něco vytřídit.
7. Když se řekne „ateliér“, co se ti vybaví?
Hlavně prostor pro návštěvy. Každý to má s ateliérem jinak. Já jsem například nikdy nemohl moc malovat přímo na AVU, protože jsme se tam místo malování furt něčemu chechtali a probírali všechno možný. Takže jsem si to nakonec stejně musel odnést na dokončení domů.
8. Co plánuješ pro své příznivce do budoucna?
Některými obrazy budu volně navazovat na to, co jsem maloval poslední dobou, ale plánuji se víc věnovat kryptozoologii a sci-fi. Takže se prozatím začnou objevovat víc mamuti a trocha toho postapokalyptična.
9. Co bys chtěl vzkázat čtenářům Nekultury?
Tak to je asi nejtěžší otázka. Snad jen těm, co by chtěli zkusit nějakou vlastní tvorbu, ať se toho nebojí!
