Martina Hozová: "Hledání určité duchovní dimenze má naprosto zásadní význam."

Vznik všech prací provázejí právě úvahy o platnosti těchto vytvořených norem, o neustálých kolapsech etických principů, o schizofrenním jednání jedince v rámci společnosti, o náboženském dogmatizmu, o vlivu křesťanské ideologie a jejích symbolů na současného člověka a o jeho schopnosti zabývat se tím, co ho přesahuje. Výchozím bodem pro její tvorbu je dějinné výtvarné zpracování lidského morálního archetypu zachyceného ve vypjatých polohách a všeobecně známých souvislostech nejrůznějšími umělci. Reakce na západoevropskou křesťanskou historii, aktualizace a parafrázování „věčných témat“, nacházení jiných souvislostí, posouvání významů, realizace hypotetických vizí vzniklých přepracováním zažitých náboženských výjevů, to vše je základní koncepcí autorčiny tvorby. Poslední práce Martiny Hozové jsou typické tím, že se v nich v souvislosti s figurou objevuje zobrazení reálných předmětů, příznačných pro dnešní dobu, které symbolizují naši současnou závislost na technice, která nám přináší své výhody, ale i značné limity. Sochy realizuje v nejrůznějších materiálech, jako je kámen, románský cement, acrystal, pálená hlína, sádra, štuk apod.

1. Co vás přivedlo k výtvarnému umění, konkrétně k sochařině? Co bylo zlomovým okamžikem?

V případě mé osoby se nejednalo o nějaký zlomový okamžik, všechno plynulo tak nějak přirozeně. V době základní školy se u mne patrně projevily určité náznaky výtvarného nadání, a tak jsem začala chodit do výtvarného kroužku. Ve 14 letech jsem udělala talentové zkoušky na hořickou sochařskou školu, kde jsem si již jednoznačně uvědomila svoji inklinaci k sochařskému oboru. Pak jsem se dostala do Prahy na Akademii výtvarných umění, kde jsem měla to štěstí studovat právě figurální sochařství v ateliéru prof. Karla Nepraše. Z tohoto rozjetého vlaku se už pak nedalo vyskočit.

2. Ústředním tématem Vaší tvorby je spiritualita a náboženská tematika. Souvisí to s Vaší vírou/nevírou?

Souvisí to především s mojí hodnotovou orientací a mým životním postojem, kde hledání určité duchovní dimenze má naprosto zásadní význam. Je mi proti srsti dnešní materiální pojetí života a všudypřítomný konzum, který je mi odporný. Zneklidňují mne tendence současné doby, která je příznačná rozkolísaností etických a morálních hodnot, vadí mi nelad s přírodou a nedostatek altruismu v mezilidských vztazích. Proto se jakoby obracím do minulosti a hledám nějaké záchytné body. Vždy mne fascinovala doba středověku, středověkého křesťanského umění a jeho duchovního světa symbolů. Právě západokřesťanská ikonografie má pro mne zásadní význam. Na pozadí křesťanských i jiných symbolů mohu rozvíjet svoje morálně-kritické vize a vypořádávat se tak s neduhy, které mne trápí. Symboly mne fascinují, protože dokáží mobilizovat i naše nevědomí a vyvolávat v nás určité asociace.

3. Jak se díváte na to, že právě Česká republika se řadí mezi země s nejnižším počtem věřících, z čeho to podle Vás pramení?

Nevím, na kolik jsou relevantní výsledky nějakých sociologických průzkumů, protože otázka víry je určitě pro některé lidi natolik citlivou a intimní záležitostí, že vyjadřovat se k ní na pozadí pouličního sběratele dat nepovažují za vhodné. Česká spiritualita je bezpochyby komplikovaný jev. Určitě je determinována naším složitým politicko-historickým vývojem, ale i polohou naší země, která je zemí tranzitní. To patrně není dobrá půda proto, aby se tu lidé chovali příliš rigorózně. Naopak – nutí je to k určité duchovní flexibilitě, neutralitě nebo chcete-li vlažnosti, a to z důvodů ryze pragmatických. Určitě na těchto postojích měla podíl i rozporuplnost v chování a konání církve a její démonizace v období naší nedávné komunistické minulosti. Těch důvodů bude nepochybně více, toto je jen můj velmi zjednodušený pohled.

4. Jak se měnila tvorba v průběhu Vašeho života? Jaká byla ve svých počátcích a jaká je nyní?

O volné tvorbě se dá s rezervou hovořit v době studia na AVU, kde jsem si především zkoušela nejrůznější sochařské postupy, přístupy a materiály. Jsem člověk z podstaty těkavý, a tak u mne najdete velmi různorodé polohy – od netradičních postupů ztvárnění lidské figury až po velmi realistické tendence, se sklony k určitému zastydlému historismu. Tuto polohu se však teď snažím vědomě opustit a volit alternativnější způsoby vyjádření. S jinými zkušenostmi a odstupem několika let se kupříkladu vracím k nápadům z počátku 90. let. Po dokončení vysoké školy bylo také období, kdy jsem nedělala vůbec nic. Profesor Nepraš z toho byl značně nervózní, nabádal mne k určité zodpovědnosti, ale nebylo to nic platné. Nebyla u mne ta vnitřní potřeba něco dělat, takže by asi stejně nevzniklo nic smysluplného. Pokud to mám shrnout – způsoby vyjádření jsou u mne proměnlivou záležitostí, ale téma zůstává. Tím je člověk ve vztahu k ostatní societě, konfrontovaný se sebou samým, se svojí spiritualitou a pudovostí.

5. Jakým směrem se bude Vaše práce ubírat nyní a čím se chystáte veřejnost překvapit?

Už delší dobu mám v hlavě určité vize, které bych chtěla nějakým způsobem zhmotnit. O co konkrétně půjde, bych nepředjímala. U mne je proces tvorby velkým dobrodružstvím, nikdy dopředu nevím, co z toho vyleze. Vždy mám sice nějakou představu, ale pak nechám naplno pracovat svoji intuici, nevědomí a náhodu. Pokud se mi podaří dát dohromady nějakou smysluplnou kolekci, která projde mojí autocenzurou, teprve pak s tím budu zatěžovat okolí. Teď se budu jenom modlit, aby nastala příznivá konstelace pro tvorbu, neboť pro realizaci sochy potřebujete vhodné podmínky. To znamená peníze na materiál, dost času na práci a samozřejmě patřičné naladění. Doufám, že tato souhra okolností nastane dřív, než pro mne ty nápady přestanou být aktuální.

6. Jaké poselství se skrývá ve Vašich dílech?

Když to velmi zjednoduším, většinou se jedná o poselství morálně-kritické. Nerada bych ale vypadala jako nějaký moralista. Vždy je dobré, když to má určitou nadsázku nebo trochu humoru. Také se snažím, aby ty věci byly sdílné a vyvolávaly určité asociace, k čemuž často používám právě symbolů. Teď trošku žiji pod dojmem ze svých posledních výstav, kdy jsem měla pocit, že lidi na ty moje věci reagují, že je nenechávají netečnými. Bylo to povzbudivé zjištění a cítím velkou motivaci do další práce.

Fotografie k textu jsou z archivu Martiny Hozové.