"Nepoddávejte se překážkám, které nám život staví do cesty," říká sochařka Eva Dlabáčková z Hradce Králové

Co tě přivedlo k výtvarnému umění a proč zvítězilo právě sochařství?

Můj dědeček dělal keramiku. Často jsem k němu chodívala a vždycky jsem se těšila, až své ruce zase zabořím do hlíny. Když jsem byla starší, začala jsem jezdívat na Kuks, jehož architektura a okolní plastiky v barokní krajině mne učarovaly. Obdivovala jsem drapérie a těla barokních soch pod širým nebem. Převládla u mne touha tvořit plastiky. V 16 letech jsem odešla studovat sochařinu do Hořic. Mým vzorem se stali Matyáš Bernard Braun a Josef Vágner, kteří pro mne byli velkou inspirací.

Jak ses dostala k práci galeristky v Galerii moderního umění v Hradci Králové?

Mohla jsem studovat na pražské AVU. Chtěla jsem ale studovat dějiny umění. Tam jsem se bohužel nedostala. Nakonec mi prof. Kolomazník zajistil práci u dr. Sůvy v královéhradecké galerii, kde pracuji již 44 let. Měla jsem tak možnost zažít stěhování galerie do jiné budovy, změnu názvu galerie, ale i nového ředitele. Od roku 1963 sídlila galerie v budově biskupské rezidence. Tehdy začala rozvíjet systematickou akviziční a odbornou činnost spojenou s budováním sbírky. V roce 1990 se galerie přestěhovala do budovy někdejšího Záložního úvěrového ústavu na Velké náměstí, kde má sídlo dodnes. A jaká je v galerii moje pracovní náplň? Mám na starost správu sbírek, instalaci výstav a chod galerie.

Pověz čtenářům něco o galerii…

Základ sbírky tvoří české umění od posledního desetiletí 19. století až po současnost. Ať už jde o malbu, kresbu, grafiku, plastiku, objekty nebo kombinované techniky pro poslední dekády 20. století. Od roku 1998 má galerie také v péči sbírky bývalé Orlické galerie, uložené na kolowratském zámku v Rychnově nad Kněžnou. V současné době jsou v Galerii moderního umění zastoupena díla z období secese, kubismu (např. B. Kubišta, E. Filla), surrealismu (J. Štyrský, Toyen) a magického realismu (F. Muzika) aj.

Vraťme se ale k tobě a tvé tvorbě. Co je tvým stěžejním dílem?

Nedá se říct, že bych mohla některé ze svých děl označit slovem stěžejní. Spíš jsem tvůrkyní komornějších plastik. Myslím, že některá díla z dob totality nejsou už ani k vidění. Např. křídla před Třebechovickým muzeem betlémů nebo nápis a osvětlení jedné restaurace v Lázních Bohdaneč. Snad jedinou zajímavostí z poslední doby je, že moji poslední sochu, která byla vystavena na Salonu, vlastní královéhradecký primátor Zdeněk Fink.

Co je tvým životním krédem?

Všem čtenářům mohu doporučit jediné. Stále něco dělat a nepodléhat splínům. Nepoddávejte se překážkám, které nám život staví do cesty. Život je příliš krátký na to, abychom ho prožili pouze se slzami a trápením.

Fotografické ukázky jsou ze soukromého archivu Evy Dlabáčkové.