O fotografování s Terezou z Davle
Sice vystudovala ekonomku, ale k umění ji to táhlo od mala. Aby ne. Děda fotograf, praděda akademický malíř. Fotografii sice nikdy nestudovala, ale geny a prostředí, ve kterém se pohybovala, udělalo své. Ve volném čase se stýkala se skupinou umělců a bohémů kolem baru Kamzík v Praze, kde také zahájila svoji výstavní činnost a proběhly zde její první výstavy. Veřejnosti je známá především díky svým černobílým fotografiím aktů žen, čímž se také živí. Ve volném čase se věnuje volné tvorbě, kam patří kromě aktů a portrétů i zátiší. V současné době jsou její fotografie do konce července k vidění v Galerii jedné věci.
1. Co bylo tím prvním impulsem, který vás přivedl k fotografii a kdy to bylo?
Byla to vlastně souhra náhod. Od dětství jsem měla ráda fotografii a už za minulého režimu jako malá holka jsem si vystřihovala pěkné fotky, které jsem občas nacházela v těch nemnoha časopisech, které u nás vycházely. Nedávno jsem našla školní aktovku ze základní školy s výstřižky fotek od Helmuta Newtona a Richarda Avedona a dále tam bylo par módních fotek od Diora. Vše bylo z časopisu 100+1, který se za komunismu u nás špatně sháněl.
2. Jste známá tím, že fotografujete převážně akty. Proč akt vítězí?
Asi to bude znít směšně, ale já začala fotit akty jen proto, že se ženy přede mnou samy svlékaly. Fotky se povedly, nějak se to rozkřiklo a pověst fotografky aktů mi zůstala. Já ale ráda fotím i portréty a poslední dobou i zátiší. Bohužel galeristé po mě žádají především výstavy aktů. Nahota se prodává.
3. Fotografujete se známými osobnostmi. S kým se vám fotografovalo nejlépe a proč?
Obecně lze říci, že čím více člověk umí, více toho dokázal, tak tím je pokornější a milejší. Nedá se určit, s kým bylo focení nejlepší, ale vím jistě, že pokud by mi někdo při focení nesedl nebo mi byl nepříjemný, tak bych ho ani nefotila. Ty fotografie by stejně nedopadly dobře, nemělo by to cenu. Ráda vzpomínám na focení bratří Rodenových na jejich zámku, byli neuvěřitelně přátelští.
4. Jak byste celkově charakterizovala svoji tvorbu?
V mé tvorbě hrají prim především ženy, černobílé a focené na film. Ale vyskytují se zde i muži – převážně oblečení. Nikdy mi nešlo o technicky dokonalý snímek. Spíš o to, aby měl atmosféru a něco z něj vyzařovalo.
5. Komu jsou vaše fotografie určené?
Veškerá má volná tvorba je určená mně osobně. Je to můj koníček. Tak jako někomu dělá radost chození na ryby nebo na houby, já miluju fotografování a následnou práci v temné komoře. Těším se, až mi budou děti chodit do školy a do školky a já se focení budu moci opět více věnovat. Jinak jsem samozřejmě ráda, pokud se má volná tvorba vystavuje a lidi na výstavy chodí, to je také motor, který mě táhne dopředu.
6. Kdy jste držela v ruce fotoaparát poprvé? Pamatujete, co jste zvěčnila?
V 18 letech jsem fotila poprvé. A to kamarádku Markétu.
7. Vyrůstala jste v prostředí, které vás formovalo k tomu, co nyní děláte? Měla jste v rodině podporu? Nebo si vás focení našlo samo?
Děda byl fotograf. Praděda akademický malíř. Rodina mě od začátku podporovala a největšího fanouška jsem našla ve své babičce.
8. Máte nějaký vzor? Z čeho a kde čerpáte inspiraci?
Nemám vzory, ale jsou fotografové, jejichž práce se mi líbí. Je jich dlouhý seznam, tak je ani nebudu jmenovat, neboť se bojím, že na někoho zapomenu.
9. Jaké je vaše životní motto?
„Slabí lidé se mstí. Silní lidé odpouštějí. Inteligentní lidé ignorují.“
10. Pokud byste měla říct jednoho člověka, jedno místo a jednu situaci, kterého/kterou byste chtěla zvěčnit svým fotoaparátem, co/kdo by to bylo a proč?
Ráda bych bývala fotila spisovatele Alberta Moraviu v jeho vile na ostrove Capri, při psaní jedné z jeho knih. Ale už se to nestane.
11. Co byste chtěla vzkázat čtenářům Nekultury?
Aby se i v době ekonomické krize nevzdali kulturních akcí a nebáli se za ně utrácet peníze. Je to totiž jedna z mála věcí, které opravdu obohacují.
Fotografie ze soukromého archivu Terezy z Davle
Reklama
