Olina Francová a její láska k "železu"
Olina Francová se snaží svými pracemi vystihnout dvě slova – touha a komunikace. Uměleckou intencí Oliny Francové je na jedné straně tematizování toho, co je svou podstatou rozdílné a oddělené, jako například žena a muž, na druhé straně ale u ní existuje snaha, aby artefakt byl pro diváka zároveň jakousi uměleckou spojnicí, lávkou či lavičkou vyzývající k překročení nejrůznějších hranic či přímo výzvou k vykročení do jiného světa. Světa, v němž například lidská pohlaví, která jsou jinak v životě plná rozdílů i protikladů, jsou najednou spojena v jeden celek.
1. Co vás přivedlo k výtvarnému umění, co bylo tím prvním impulsem?
Prvním impulsem bylo určitě prostředí, ve kterém jsem vyrůstala – můj tatínek, jeho kamarádi a neustálá konfrontace se vším, co se umění týkalo.
2. Jste dcerou dnes již bohužel nežijícího malíře, grafika a sochaře Miroslava J. Černého. Jaký vliv na vás měla tvorba vašeho otce?
Vyrůstala jsem obklopena jeho dílem, měla možnost ho při práci sledovat, být mu modelem, později jeho žačkou a nakonec, snad by se to tak dalo říct, i kolegou. On byl nejen výborným kreslířem, měl cit pro barvu a formu, byl i výborným pedagogem. Uměl věc vysvětlit, názorně předvést. Nakonec jeho „rukama“ prošla velká část našich grafiků a malířů, kteří studovali na AVU. Táta začínal jako asistent na malbě u Antonína Pelce a po jeho smrti přešel jako odborný asistent do grafického ateliéru Vladimíra Čepeláka. Byl to myslím jediný ateliér na celé AVU, kde nebyl nikdo z pedagogů straník, tedy člen KSČ, a dokonce těsně před revolucí byl Čepelák jmenován profesorem a otec (na doporučení Františka Buranta) docentem, což byla věc nevídaná a v té době prakticky nemožná. Jeho tvorbou i názory jsem samozřejmě ovlivněna byla. Jeho expresivním zanícením i obdivem k autorům jako byl Munch, Kolwitz, Rivera, ale třeba i van Gogh. Otec byl velkým kritikem režimu, jak toho minulého, tak i současného a měl obrovské výhrady k jmenování pana Knížáka rektorem AVU. Táta měl velmi vyvinutý smysl pro sociální spravedlnost. Člověk smýkaný dobou a samozřejmě ženy (na ty nesmím zapomenout) byly jeho hlavním námětem. Každá jeho práce, ať už to byla grafika, obraz či socha, nesla své poselství, to, co chtěl ukázat světu, co potřeboval sdělit, na co chtěl upozornit. To je asi to hlavní, co jsem si odnesla.
3. Proč zvítězilo právě studium grafiky?
Grafika mi byla blízká asi hlavně díky tátovi a jeho práci, ale určitě mi vyhovovala i ta jednoduchá barevnost, strohost či jednoduchost výrazu a barvy. V páťáku jsem však čuchla ke smaltu, a tak se moje láska k „železu“ utvrdila a trošku přetransformovala.
4. Po čase jste se seznámila právě s technologií smaltu. V čem je výjimečná?
Smalt, stejně jako glazura na keramice či porcelánu, se rodí v ohni, a tak se má celoživotní náklonnost k čemukoliv kovovému spojila s ohnivým žárem, s barvou a bylo to! Také jsem zjistila, že mi velmi vyhovuje pracovat v továrním prostředí, obklopena „obyčejnými lidmi“. Možná jsem si tak mohla i lépe užít svou trošku úchylnou náklonnost ke všemu kovovému, ke každé matce, šroubku, ozubenému kolečku. V příštím životě asi budu sběrnou kovového šrotu!
5. V roce 1991 jste se podílela na založení První ženské výtvarné skupiny Koza Nostra. Jak byste ji čtenářům přiblížila?
Po sametové revoluci a ukončení studia se najednou zdálo, že vše je možné. Železná vrata se otevřela a neviditelná ruka trhu ještě nebyla zaťata v pěst. A tak vznikl nápad na založení První ženské výtvarné skupiny, nad lahví vína vznikl i název: Koza Nostra. Původně nás bylo pět holek, nakonec jsme však zůstaly jen tři (já, Saša Horová a Madla Cubrová). Byly jsme mladé a veselé a dělaly jsme si z vážných věcí srandu. A pak jsme zas opravdově vážné věci dělaly. Založily jsme třeba sbírku na koupi mamografu (který se pak opravdu koupil). Tímto počinem jsme si však proti sobě poštvaly část odborné i laické veřejnosti. A k tomu všemu jsme byly díky článku našeho rozverného kamaráda, redaktora z Reflexu, označeny za feministky. A to bylo (a je dosud) v české kotlině vnímáno velmi, ale opravdu velmi negativně! Nic nepomůže vysvětlení, že být feministkou v Čechách znamená především to, že si myslíte, že jste taky jen člověk. Takže nejdříve jsme téměř rozložily Unii výtvarných umělců, neb jsme jako skupina tří žen měly stejný počet hlasů jako např. skupina 1860 „regionálních“ malířů, což „regionální“ malíři, a nejen oni, nemohli rozdýchat. A nakonec jsme po dohodě a hlasováním aklamací nechaly chcípnout naší Kozu Nostru dobrovolně!
6. Z čeho a kde čerpáte inspiraci k tvorbě?
Z věcí, které se dějí kolem, ze soužití muže s ženou, ze zážitků z cest i necest. Ze života a všeho, co nám připraveným i nepřipraveným přináší.
7. Co bývá nejčastějším námětem vašich děl?
Ženy… muži… muži a ženy…, a aby to nebylo milovníkům němých tváří líto, tak občas tam přihodím i nějaké to zvíře. Zvíře v nás!
8. Jaké je vaše životní motto?
V dnešní době asi poněkud trapné, že: „se slušností nejdál dojdeš“. A stojím si za tím. Nakonec každý dobročinný skutek má být po zásluze potrestán a zážitek nemusí být nutně dobrý, prý stačí, když je dostatečně silný! Takže spravedlnosti bude nakonec vždy učiněno zadost!
9. Co byste chtěla vzkázat čtenářům Nekultury?
Že Nekultury není nikdy Dost!
Reklama
