Petr Nikl: „Výstava se vyvíjí jako nějaká biologická soustava.“

V poslední době nejvíce lidí upoutaly Niklovy koncepce interaktivních expozic (Hnízda her, Zahrada fantazie a hudby, Orbis pictus, Leporelohra, Labyrint světla), které podněcují fantazii návštěvníků a vyzývají je k samostatnému kreativnímu poznávání vystavených exponátů.

Mohlo by se zdát, že si Petr Nikl vyzkoušel téměř každý umělecký obor. Autor ale mou domněnku vyvrátil: „Nedělám všechno. V podstatě dělám jenom jedno, ale to jedno zkouším různými formami. V mnohem horší situaci se ocitá třeba ilustrátor, který celý život jen ilustruje a aby se uživil, musí brát všechny zakázky. Chvíli ilustruje poezii, pak najednou hop do historie a po ní do sci-fi. Takový umělec se musí umět přeladit. Já to vůbec neumím a naštěstí umět nemusím. Základní obsah mých prací zůstává stále stejný. Každý výrazový prostředek sice má jiný jazyk a já si to mezi nimi musím přetlumočit, ale vše, co dělám, představuje různou formu téhož.“

Hovořila jsem s Petrem Niklem v opavské kavárně Evžen poté, co zde předvedl nevšední performanci zařazenou do programu multižánrového festivalu Bezručova Opava. Do Opavy zavítal již poněkolikáté. Před dvaceti lety měl v tomto „Bezručově bílém městě“ jednu z prvních výstav obrazů mimo Prahu.

Téma letošního ročníku festivalu Bezručova Opava zní „Mezi námi zvířaty“. Čím vás lákají zvířecí motivy, které se hojně objevují ve Vašich autorských knihách?

Zvířecí motivy jsou výtvarně vděčné a dobře se s nimi pracuje. Můžu kreslit všechny možné druhy zvířat, vymýšlet si vlastní nebo nakreslit setkání takových druhů, které by se ve skutečnosti nikdy nesešly. Je to takový zvěřinec, živočichopis. Ale občas mám pocit, že už mám přezvířatováno.

Další autorská kniha tedy o zvířatech nebude?

V ediční řadě nakladatelství Meander dosud vycházely texty, které jsem psal od 80. let. Nyní jsem je dopracoval a seřadil do celků, ve kterých se často opakovala zvířecí tematika. Ale moje nová kniha Blázníček už se jí nedrží. Vypráví o podivínech a najdete v ní texty podobné limerikům Edwarda Leara.

Kromě tvorby nové knihy jste stihl premiérově uvést dvě výstavy…

V liberecké Krajské vědecké knihovně se poprvé prezentovala výstava interaktivních objektů od sedmi autorů – Leporelohra a týkala se práce s papírem a se záznamy, ať už textovými nebo kresebnými. Lidé přidávali své texty k záznamům předchozích návštěvníků nebo rozkreslovali obrazce, které načrtl někdo jiný. V Ekotechnickém muzeu v Praze jsme v létě měli výstavu Labyrint světla, která díky exponátům od dvaceti autorů umožňovala návštěvníkům zapojit se do zvláštních optických her. Tato výstava v červenci skončila a teď čeká, kde by mohla být umístěná dál. Najít vhodné místo není jednoduché, protože tato expozice vyžaduje prostor, který lze zatemnit.

Vaše starší výstava – Orbis pictus – je v tomto ohledu patrně praktičtější…

Ano, od roku 2006, kdy byla uvedena v Paříži, Orbis pictus pořád putuje a snadno se přizpůsobuje novým místům. Každý prostor vyžaduje jinou konstelaci objektů. Nemůže se znásilnit, ale musí se akceptovat a ctít. Pro mě představuje hlavní nástroj, tělo, do kterého jsou umístěny jednotlivé orgány. Někdy se některé exponáty nepoužijí, jiné naopak přibudou. Výstava se vyvíjí jako nějaká biologická soustava, něco odumře, něco doroste.

Nepozorujete na vystavených objektech nějaké opotřebení?

Považuji za neuvěřitelné, že Orbis pictus přežila nápor návštěvníků a nebyla zdevastovaná. Překvapuje mě, že objektů, které dosloužily, není mnoho. Buď se opraví, nebo jsou nahrazeny jinými. Nejsnáze přežívají dřevěné nebo kovové objekty. Pomalu se ohlazují a zakulacují a je úžasné, když na nich člověk přímo vidí a cítí ty statisíce doteků.

Expozice Orbis pictus se od „klasických“ výstav liší. Nejen, že se návštěvníci mohou exponátů dotknout, ale jsou k tomu přímo vyzváni. Rozličné opticko-akustické nástroje a předměty se pokoušejí rozezvučit a uvést do chodu děti i dospělí. Udržují si starší návštěvníci zdrženlivý odstup, nebo se ihned zapojují do hry jako děti?

Chovají se úplně stejně. Děti cítí, že se v té chvíli stávají rovnocennými partnery ve hře jako dospělí, že se všichni ocitli na stejné úrovni. Orbis pictus obnažuje spontánnost, chuť vejít v kontakt, v komunikaci. Na tuto výstavu chodí nejrůznější typy lidí a téměř všichni se do hry zapojují, málokdo zůstane stranou. Je to takový sociologický průzkum, který zkoumá, co s člověkem udělá, když dostane možnost odhodit bariéry. Ověřuji si, že spontánnost v sobě mají všichni, jen ji někdy potlačují. Jakmile se návštěvníci odhodlají, vplují do euforie, hrají si bez zábran a odcházejí celí rozzáření jako po koupeli nebo masáži.

Proč se davy návštěvníků, které navštívily výstavu Orbis pictus, nehrnou také do klasických galerií na „normální“ výstavy?

U nás bohužel mnozí lidé stále vnímají galerie se současným uměním jako jakési výstřední chrámy důstojnosti, určené jen komusi poučenému, zasvěcenému. Příčinou je samozřejmě naše totalitní perioda vývoje. Západní galerie jsou mnohem živější než u nás, děti i dospělí tam mnohdy mají v ruce skicáky, zkouší si kreslit, diskutují. Umění je více integrováno do života. Je široce chápáno jako pozitivní zdroj otázek a zamyšlení. Lidé k němu mají jiný vztah a nepohlíží na umělce jako na podivíny, kteří si malují pro sebe a pro pár historiků, snobů či sběratelů.

Čím to je, že máme z galerií „posvátnou hrůzu“?

Kvůli režimu jsme si zvykli nebýt otevření, zabetonovat se vlastními předsudky a bránit se tomu, že se děje něco nového. Lidé si závidí a něco výlučného hned považují za špatné. Proto mě baví vymýšlet výstavy, které lidi uvolňují a podněcují jejich fantazii. Přírodovědná a technická muzea mají interaktivní sekce, kde si návštěvníci sami najdou úhel pohledu, musí zatočit se součástkou, zapojit myšlení, angažovat se, objevovat. Přenesl jsem tuto instrumentálnost technických objektů na ty umělecké. Když lidé přijmou interaktivní exponáty jako šanci se něco dozvědět, nikoli jen z odstupu obdivovat, možná budou potom otevřeněji přijímat i klasické formy umění.