Podtržené reportáže a Rorschachův test – Rozhovor s fotografem Pavlem Hokynkem
Mezi pražské galerie, jimž jsme na NeKultuře zatím nevěnovali pozornost, patří Nová síň ve Voršilské ulici. Její výstavní plán se zaměřuje na díla současných českých umělců, a tak je tomu i v dnešních dnech, kdy tu probíhají výstavy malířky Renáty Drábkové a fotografa Pavla Hokynka. V následujícím rozhovoru bych vám rád představil druhého z obou umělců, jenž pro Novou síň připravil soubor prací na téma Rorschachova psychologického testu.
Pavel Hokynek (1943) je fotografem, zaměřujícím se zejména na živé výjevy z pražských ulic (pouliční hudební či divadelní produkce, průvody) a autentické momentky ze života známých osobností. Za pomoci nejrůznějších postupů (chemikálie, barva, šablona, několikerá expozice – replikace obrazu) pořízené snímky výtvarně upravuje. Důmyslně tak dociluje zvýraznění příběhu či podtržení atmosféry snímku. Za povšimnutí stojí také Hokynkova práce s „rámem“ negativu, jež ponechává jako výtvarně působivou součást vyvolaného obrazu. Z mnoha výstav, jichž se Pavel Hokynek účastnil, připomeňme samostatnou výstavu v Muzeu Kampa (Pavel Hokynek – Momentky přeměněné, 2005), k níž vyšel stejnojmenný katalog.
Převážná část vaší práce se definuje jako reportážní fotografie. Když se ovšem na vaše fotografie podívám, nemám na první pohled pocit, že byste kladl zvýšený důraz na jejich dokumentární funkci.
To mohu vysvětlit. Reportáž je pro mě prazákladem obrazu. Skutečnost snímám opravdu bez manipulace, kdokoli by v danou chvíli šel se mnou, tak by to tak viděl. Neinscenuju naprosto nic, všechno to jsou zcela běžné situace. Tedy abych byl přesný, hraje tu roli můj výběr, ve kterém se zaměřuju na okrajové kulturní akce – festivaly, performance, divadla – zkrátka jakýsi zábavní program probíhající na ulici. No a proto se tedy dá říci, že základ mých fotografií je reportážní.
K následným manipulacím s fotografickým materiálem tedy dochází až ex post v ateliéru?
Přesně tak. Vyberu si ze série fotografií ty nejlepší a pak je dodělávám. Ani ne tak podle nějakého předem promyšleného plánu, ale jak je chuť, jak přichází inspirace.
Co vás vlastně vede k tomu, vybírat si a fotograficky zachycovat popsané výseky reality? Výtvarný potenciál kompozic? Emocionální náboj situací? Nebo jejich racionálně dešifrovatelný obsah – například potencionální vztahy postav?
Řekl bych, že je to asi takový mix, ze všeho, co říkáte. Jako fotografa mě ovšem zajímá nejvíce samotný výtvarný účinek obrazu – třeba právě založený na estetické kvalitě určité kompozice. V dalších plánech ovšem samozřejmě existují příběhy fotografovaných situací a v neposlední řadě jejich atmosféra, kterou se snažím zvýraznit v následném výtvarném zpracování.
Dočetl jsem se, že máte vysokou školu technického zaměření. Souviselo vaše vzdělání nějak s fotografií?
Ne. Když mě nevzali na FAMU, urazil jsem se a dál se tam už nehlásil. Čtyřicet let si proto dělám fotografii podle svého. Nakonec moje vzdělání v oblasti fyziky, chemie a optiky mi dalo dobré předpoklady v oblasti technologie fotky. Celý život jsem ovšem žil rozdvojeným životem. Říkal jsem tomu Jekyll a Hyde. Přes den jsem chodil do úplně jiného zaměstnání a po nocích jsem chodil fotit různé situace a terény. Občas jsem něco použil, třeba když jsem navrhoval obaly desek.
Jste zapojen do nějakého uměleckého proudu, v extrémním případě do nějaké umělecké skupiny?
V jedné skupině jsem, ale to nestojí za řeč. Každý z nás stejně dělá něco úplně jiného. Spíše jsem prudký individualista. Ne že bych se programově snažil nenasávat různé směry, ale jdu si zkrátka svou cestou.
Zde v Nové síni právě probíhá vaše výstava s názvem Rorschachův test. Tato psychologická metoda je založena na tom, že se divák – pacient vciťuje do neurčitého abstraktního tvaru, pod kterým si, ovlivněn svou individuální psychikou, představuje nějaké reálné výjevy. Na výstavě vašich testů mě zaujalo, že je tento princip víceméně popřen. Spolu s abstraktními barevnými stopami se tu totiž objevují reálné, fotografované postavy. Co se za tímto snad až komickým paradoxem skrývá?
Ne, ne, ne, ne, ne. Nejde ani o vtip, ani o popření. Zajímám se tu o střet více rovin v jednom obrazovém poli. O potlačenou realitu původního záběru, a abstraktní skvrny, jako vystřižené z opravdového Rorschachova testu. Ve výsledku jde zejména o estetické kvality tohoto spojení.
Celá vaše výstava je jakýmsi vnitřně provázaným metatextem. Instalace s trochou fantazie představuje ordinaci dr. Rorschacha s vystavenými testy – umísťujete sem dokonce nemocniční věšák s bílým pláštěm. Cítím z tohoto konceptu komickou nadsázku. Nebo si nerozumíme a budoval jste svoji výstavu se zřetelem k historickým pramenům?
Napůl vtípek – ironie, zároveň ale i poukázání na to, jak můžete sestavováním obrázků, které by se klidně mohly jmenovat jinak, vytvořit jakýsi scénář, který asi vůbec neexistoval. Chci tím prostě vyvolat myšlenkové klima, na základě jehož působení divák přistoupí na moji hru. Jinak inventář fiktivní ordinace je zcela nepůvodní a slouží spíše k pobavení.
Ovlivnilo vás něco při výběru tématu? Z výtvarného umění jsou známé například Rorschachovy testy Vladimíra Boudníka?
Musím se přiznat, že mě zkrátka napadly Rorschachovy testy a historii jsem k tomu nestudoval. Věřím, že to řadu výtvarníků po světě chytlo, ostatně práce s nahodilou barevnou skvrnou je skutečně velmi stará záležitost. Mě ale k této metodě spíše vedla hra s vlastními dětmi. Je to vlastně druh zábavy a i moji výstavu je třeba trošku v tomto směru chápat. Žádné vědecké bádání, spíše hra.
