Rozhovor s Petrem Machem, uměleckým šéfem Galerie Dolmen

Čím v poslední době žijete, co vám dává náboj?

Žiju prací a zoufale vyhlížím jaro. Chuť do práce mi dodávají pochvalné ohlasy na právě proběhlou výstavu malíře Patrika Hábla a námi vydanou monografii mapující autorovo dílo.

To asi není první monografie, kterou jste pod hlavičkou Dolmenu vydali…

Jedná se o naši šestou monografii a patnáctou publikaci celkem. I v dnešní počítačové době považujeme za přínosné mapovat dílo umělců tradiční formou tištěných monografií a katalogů. Výstava se svěsí a díla rozvezou majitelům, ale publikace zůstává.

Vaše primární poslání je ale asi jinde…

Dělám holku pro všechno v teritoriu Praha. Zajišťuji výstavní program galerie, jednání s umělci a shánění děl do našich aukcí. Kolegyně Bára Ševčíková má na starost provoz galerie, k čemuž využívá pomoci několika brigádníků.

Jak dlouho teritorium Praha obhospodařujete?

Pouze rok. V prosinci 2008 jsem líčil majiteli Galerie Dolmen práce na rozjezdu vlastní galerie a on navrhl, abychom spojili síly. O měsíc později jsme již řešili novou koncepci a směřování galerie.

Můžete nám přiblížit, jak vypadá Váš pracovní den?

Zpravidla hodně práce a málo srandy. Posnídám při vyřizování mailů, poté následují pracovní schůzky s galeristy nebo umělci, do toho pořád zvoní mobil, k večeru zpravidla povinná účast na nějaké vernisáži a večer u počítače pořešit maily, zapracovat na chystaných publikacích a od počítače únavou odpadnout do pelechu. Nutno ale přiznat, že mě ten každodenní shon baví, protože se živím vlastním hobby a nuda mi rozhodně nehrozí.

Máte taky čas odpočívat? Chodit na výstavy, za kulturou? Nebo se kulturně zcela vyčerpáte okruhem své práce?

Výstav zhlédnu spoustu, ale to souvisí s mou prací. Koncerty, divadelní představení atd. jsou mi relaxací a zpestřením všedních dnů, ale moc jich opravdu nestihnu. Snad v létě, to bývá volněji.

Proč Dolmen? Máte nějak vyvinutý vztah ke keltské kultuře?

Název galerie zvolil Gabriel Slanicay před dvanácti lety. Vím o jeho vztahu k umění, vínu a ženám, ale o keltské kultuře jsem ho mluvit nikdy neslyšel.

Znamená to, že idea vaší galerie trvá již dvanáct let? Jak to celé začalo?

Živě si vzpomínám na setkání s majitelem malé internetové Galerie Dolmen koncem devadesátých let, kdy jsme oba byli odrostlí pubescenti plní ideálů, kteří byli až maniakálně zamilovaní do výtvarného umění. Aktivity Dolmenu jsem poté sledoval pouze zpovzdálí a až v roce 2008 zaregistroval zvýšení aktivity této galerie a otevření pobočky v Praze, dokonce v zajímavých prostorách na Kampě. To mne po letech přimělo kontaktovat majitele galerie a ukázalo se, že ani jednoho z nás vášeň pro umění neopustila, máme podobné názory a stejnou touhu vystavovat současné umění. Snad nám to nadšení ještě nějaký čas vydrží. Ale Vy jste se ptala na zrod galerie. To by Vám ovšem musel vylíčit Gabriel Slanicay, já to znám pouze zprostředkovaně a nepřísluší mi vyprávět, co jsem sám nezažil. Nicméně těch dvanáct let existence mohu potvrdit.

Jak jste se dostali k úžasným prostorám galerie? Vznikla galerie jako spontánní výhonek umělecké scény, na které se pohybujete?

Prostory galerie na Kampě nenaplňovaly naše ambice pořádat velké autorské výstavy, proto jsme hledali náhradní působiště. Když nám malíř Dominik Mareš nabídl prostory svého ateliéru o rozloze 800 metrů čtverečných v samém centru Prahy, tak jsme neváhali a příležitost využili.

Na koho je galerie zaměřena? Co je jejím primárním posláním?

Naprosto sobecky vystavujeme pouze díla umělců, jejichž tvorba nás oslovuje a věříme jí. Módním trendům i mediální slávě různých „taky umělců“ se snažíme nepodléhat. Umělce, jejichž tvorba nám přijde povrchní nebo podbízivá, zdvořile odmítáme. My se chceme výstavami bavit a obohacovat život sobě i lidem, kteří v umění hledají podobné hodnoty jako my.

Z čeho pochází toto vaše „sebevědomí“? Nebo jinak: jaké jsou hodnoty, o nichž se zmiňujete?

Po třinácti letech setkávání se s umělci funguje řada přátelských vazeb a oboustranná důvěra. Když jsme plánovali otevření nové galerie v Opatovické ulici skupinovou výstavou, tak všichni oslovení umělci včetně těch nejslavnějších jako Jitka Válová, Jiří Načeradský, Michael Rittstein, Vladimír Novák, František Hodonský atd. potvrdili účast, aniž by prostory galerie předtím viděli. Letité osobní vazby a vzniklá přátelství jsou základem naší pozice na výtvarné scéně. Hodnotami myslím tvorbu z prožitku, osobitou výpověď umělce, seberealizaci z vnitřní potřeby a nikoli výrobu artefaktů za účelem prodeje a vydělávání peněz. Jako příklad poctivého přístupu k tvorbě mohu uvést autory Adrienu Šimotovou, Jitku Válovou, z mladších Josefa Bolfa.

Jakým způsobem se šíříte do povědomí svých diváků?

Občas zaregistrujeme zmínku o naší galerii v rozhlase nebo v tisku, ale tradičně nejlépe funguje „šuškanda“. Věříme tomu, že kvalitní výstavní program si své publikum najde a solidní návštěvnost nás v tom jen utvrzuje.

Co chystáte do budoucna?

Divácky nejatraktivnější jistě bude dubnová výstava asi třiceti velkoformátových grafických prací Victora Vasarelyho. Po úspěšném představení současné malířské tvorby Jiřího Načeradského v pražském Mánesu u nás od 12. března představujeme současnou grafickou tvorbu tohoto klasika. Tyto výstavy všeobecně uznávaných umělců doplníme výstavami mladých tvůrců. Od začátku března běží výstava vítězů naší soutěže pro mladé umělce Jung Art a na duben chystáme autorskou výstavu asi padesáti obrazů Jana Spěváčka, úspěšného absolventa ateliéru Jiřího Načeradského. Taky intenzivně pracujeme na monografiích Františka Hodonského a Ivana Komárka. Knihu o díle Ivana Komárka pokřtí již 7. dubna Jan Kraus na vernisáži výstavy v Mánesu, tak máme napilno a rozhodně nezahálíme.

Díky za rozhovor.