Student pražské AVU Pavel Dušek v ateliéru Michaela Rittsteina
Student pražské Akademie výtvarných umění Pavel Dušek se ocitl v ateliéru předního představitele české expresivní figurální malby jakoby náhodou. Kromě talentu měl také štěstí. Hovoříme o ateliéru ak. mal. Michaela Rittsteina. Pavel měl původně jiné plány. Léta se viděl coby architekt u rýsovacího prkna. Ale osud ho přivedl na trochu jinou kolej. Přijímací zkoušky na AVU, které byly brány „jen tak“, složil. A tam to všechno začalo.
1. Jaká byla cesta do ateliéru Michaela Rittsteina a jak to tam vlastně funguje?
Šel jsem na AVU z průmyslovky, takže jsem o těch věcech nic moc nevěděl. Rád jsem si maloval ve volném čase, tak mě kamarád Jozef Čižmár rok před příjímačkama dotáhl za jedním absolventem, Ivem Návratem, aby se podíval na mou tvorbu. A v ten moment jsem začal uvažovat o studiích na AVU. No a za rok jsem se přihlásil a vyšlo to. Takže zní to dost zvláštně, ale cesta byla celkem hladká. A jak to tady funguje? Jednou až dvakrát týdně jsou společné konzultace, kdy se sejde celý ateliér. Stačí pořád něco dělat (malovat), mít k tomu důvod a potřebu, a je to v suchu.
2. Proč zvítězila právě malba? Jednu dobu jsi uvažoval o architektuře, která šla nakonec stranou.
Architektura byla pro mne prioritou. AVU jsem si jen zkoušel. Když jsem se ale po prvním kole přijímaček na ČVUT dostal na AVU, bylo rozhodnuto. Architektura šla jaksi stranou. Výběr ateliéru byl celkem problém, protože nic moc jsem o tom nevěděl. Řídil jsem se hlavně tím, jak vypadala volná tvorba pedagogů, o kterých jsem přemýšlel. Velkou roli ve výběru ateliéru sehrál taky můj pan učitel ze ZUŠky Marek Bělohlávek. Ptal jsem se ho, a on řekl že Rittstein by mohl být zajímavej. Ten vedl malbu III a já měl barvy rád. Proto jsem ho zvolil a jsem spokojenej.
3. Co bylo vůbec tím prvním impulsem, který tě přivedl k výtvarnému umění a kdy to bylo?
Už od mala, zhruba od 5 let, jsem docházel do královéhradecké ZUŠky na Střezině. Nutno dodat, že ze začátku dosti proti své vůli. Nicméně zůstal jsem a maloval a maloval. Nějak na začátku třeťáku na střední mě nějak popadlo malovat víc. Nedá se asi mluvit o nějakým impulzu. Někdo začne z ničeho nic hrát fotbal a mě zrovna popadlo to malování.
4. Jak bys charakterizoval svoji tvorbu?
Kritická groteska? Nevím, všímám si v zásadě všedních situací ze života. Ono to půjde charakterizovat asi až později , až budu mít něco víc za sebou.
5. Máš nějaký svůj vzor?
Asi svoje rodiče, je jim „pade“ a jsou spolu.
6. Z čeho a kde čerpáš inspiraci?
Úplně všude, stačí jen jet autobusem nebo v tramvaji a sledovat. K člověku dopadá někdy takových podnětů, že to ani nestíhá. Třeba u nás ve Lhotě (Malšova Lhota, část Hradce Králové) je toho taky hodně. Stačí, když dvanáctiletý výrostek nepustí v troleji starou paní sednout, ona se do něj pustí, hádají se na celý kolo. A už to mi přijde jako zajímavý pro námět.
7. Co pro tebe znamená umění všeobecně?
V knihách má určitě svou definici. Pro mě v tuto chvíli je jakousi kulturní společností, ve které jsem se ocitl. Shlukem lidí, kteří se zajímají o výtvarné dění.
8. Jaké je tvoje životní motto?
Žádné životní motto nemám, ale babička říká: „Každý strůjcem svého štěstí“ a to mi přijde celkem dobrý, jestli se to dá brát jako motto.
Fotografie ze soukromého archivu Pavla Duška.
