Královéhradecký fotograf Miroslav Podhrázský se narodil ve znamení
Štíra 2. listopadu 1961. S fotografickou tvorbou je srostlý od svých
11 let. Tehdy držel fotoaparát ve svých rukou poprvé. Po úspěšném
složení přijímacích zkoušek na Střední uměleckoprůmyslovou školu
v Brně se v letech 1977–1981 zabýval studiem oboru užité fotografie
u profesora V. Židlického. Bezesporu osudnou se mu stala cesta na Braunův
betlém u Kuksu. Ten ho doslova uchvátil a stal se jeho nejproslulejším
projektem.
Výstava meditativních fotografických obrazů z Kuksu, která nesla název
„Věčné světlo“, se uskutečnila v roce 2000. Jde o unikátní
dokumentární soubor s umělecko-výtvarnou vypovídající hodnotou, který
vznikl během 20 let. Tento projekt, který byl během pěti let vystaven na
sedmi místech východních Čech, se stal všeobecně nejznámějším a
nejuznávanějším. V roce 2005 se výstava v myšlenkově duchovním
reálném konceptu vrátila na Kuks. Hraběcí pokoje Hospitalu Kuks se tak
staly dosud posledním místem, kde byly tyto jedinečné obrazy přístupné
očím veřejnosti. Projekt „Věčné světlo“ je symbolický, neboť
v obtížných životních chvílích se Podhrázskému fotografování stává
právě jakýmsi „věčným světlem“, díky němuž se nevzdává a je
nabit silou, která mu pomáhá překlenout stinné stránky života.
1. Je možné, že výběr tvého povolání nebyl čistě
náhodný? Tak jako možná nebyla náhodná shoda tvé podoby fyzické a
především duchovní s fotografem Františkem Drtikolem, který zemřel
v témže roce, ve kterém ses narodil…
Podobně jako Drtikola i mne mystika provokuje již odmala. I když nejsem
křesťanem, věřím v existenci neuchopitelných věcí, které se dějí bez
lidského přičinění. Jako příklad uvedu výběr čtvercových formátů,
které v mé tvorbě převažují. Byl totiž ovlivněn zážitkem z raného
dětství, který chápu jako zvláštní moment v životě.
2. Jak bys charakterizoval fotografování jako
činnost?
Fotografování nepovažuji pouze za umění, ale spojuji jej
i s řemeslnou prací. Jedině tak se ve fotografii propojí vše včetně
mozku, techniky a daného místa. Tuto práci vyznávám jako životní styl a
fotografii jako prostředek mého vyjádření. Věci, ze kterých cítím
sílu, mne zasáhnou a dotknou se mě, neboť v nich spatřuji pravé umění.
Život člověka je utvářen obrazy. Obrazy, které nás pronásledují.
Pronásleduji lidi svými obrazy, které se utvářejí v mé mysli.
Prostřednictvím plátna a především fotografických obrazů odhaluji své
nitro, své vlastní já. Nemá cenu, abychom se dívali na obrazy, pokud
v nich neumíme nalézt daleko více, než umělec skutečně vyjádřil.
3. Který druh fotografie je ti nejbližší a proč?
Moji blízkost získala každá fotografie, ve které je síla a hloubka
myšlenky tvůrce.
Autorkou fotografické kompozice je Daniela Filová.
Napsat komentář