„Věčné světlo“ Miroslava Podhrázského (I. část)
Královéhradecký fotograf Miroslav Podhrázský se narodil ve znamení Štíra 2. listopadu 1961. S fotografickou tvorbou je srostlý od svých 11 let. Tehdy držel fotoaparát ve svých rukou poprvé. Po úspěšném složení přijímacích zkoušek na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně se v letech 1977–1981 zabýval studiem oboru užité fotografie u profesora V. Židlického. Bezesporu osudnou se mu stala cesta na Braunův betlém u Kuksu. Ten ho doslova uchvátil a stal se jeho nejproslulejším projektem.
Výstava meditativních fotografických obrazů z Kuksu, která nesla název „Věčné světlo“, se uskutečnila v roce 2000. Jde o unikátní dokumentární soubor s umělecko-výtvarnou vypovídající hodnotou, který vznikl během 20 let. Tento projekt, který byl během pěti let vystaven na sedmi místech východních Čech, se stal všeobecně nejznámějším a nejuznávanějším. V roce 2005 se výstava v myšlenkově duchovním reálném konceptu vrátila na Kuks. Hraběcí pokoje Hospitalu Kuks se tak staly dosud posledním místem, kde byly tyto jedinečné obrazy přístupné očím veřejnosti. Projekt „Věčné světlo“ je symbolický, neboť v obtížných životních chvílích se Podhrázskému fotografování stává právě jakýmsi „věčným světlem“, díky němuž se nevzdává a je nabit silou, která mu pomáhá překlenout stinné stránky života.
1. Je možné, že výběr tvého povolání nebyl čistě náhodný? Tak jako možná nebyla náhodná shoda tvé podoby fyzické a především duchovní s fotografem Františkem Drtikolem, který zemřel v témže roce, ve kterém ses narodil…
Podobně jako Drtikola i mne mystika provokuje již odmala. I když nejsem křesťanem, věřím v existenci neuchopitelných věcí, které se dějí bez lidského přičinění. Jako příklad uvedu výběr čtvercových formátů, které v mé tvorbě převažují. Byl totiž ovlivněn zážitkem z raného dětství, který chápu jako zvláštní moment v životě.
2. Jak bys charakterizoval fotografování jako činnost?
Fotografování nepovažuji pouze za umění, ale spojuji jej i s řemeslnou prací. Jedině tak se ve fotografii propojí vše včetně mozku, techniky a daného místa. Tuto práci vyznávám jako životní styl a fotografii jako prostředek mého vyjádření. Věci, ze kterých cítím sílu, mne zasáhnou a dotknou se mě, neboť v nich spatřuji pravé umění. Život člověka je utvářen obrazy. Obrazy, které nás pronásledují. Pronásleduji lidi svými obrazy, které se utvářejí v mé mysli. Prostřednictvím plátna a především fotografických obrazů odhaluji své nitro, své vlastní já. Nemá cenu, abychom se dívali na obrazy, pokud v nich neumíme nalézt daleko více, než umělec skutečně vyjádřil.
3. Který druh fotografie je ti nejbližší a proč?
Moji blízkost získala každá fotografie, ve které je síla a hloubka myšlenky tvůrce.
Autorkou fotografické kompozice je Daniela Filová.
