Věra Vybíralová: Zkrátka multifunkční Vjerka

1. Máte řádu aktivit. Věnujete se své profesi konzervátorky, designu, malbě, kresbě, tvorbě expozicí, ilustraci.. Která z těchto činností je vašemu srdci nejbližší a proč?

Popravdě, je toho tolik, že ani nevím, je toho totiž tolik. Pocházím z poměrně chudých poměrů, jež mi nikdy nedovolovaly velké a finančně odvážně projekty, byla jsem navyklá šetřit, temperové barvy pro mě byly ty nejdražší a zároveň největší dary na Vánoce, celé mé dětství. Každý štětec jsem schraňovala jako poklad včetně knih. Když jsem jimi jako malé dítě listovala a obdivovala Mikoláše Alše nebo Alfonse Muchu, tak jsme si vždy říkala, že chci malovat tak hezky jako oni. Navíc mne k tomu i bohatě inspirovalo mé moravské okolí, kořeny a tradice. Nikdy jsem neměla vlastní ateliér, což se mi poštěstilo až nyní v mých 29 letech, včetně toho, že mám konečně svůj opravdu vlastní malířský stojan. Doma jsem veškeré, i velkoformátové věci kreslila na balkóně na zemi v paneláku, na stěně nebo vždy na podlaze. Tvorba mne ale tak bavila, že jsem nekoukala na to, že žiju ve 2+1 s rodiči a bratrem. Celé dětství jsem byla vychovávaná v naprosté skromnosti, bez jakýchkoliv velkých požadavků a to je možná tím největším podnětem k tomu, proč jsem měla pocit, že na sobě musím hodně pracovat.

Ale tím největším faktorem bylo to, že mí vlastní rodiče nikdy nebyli umělci a já se vlastně od své rodiny vymkla naprosto ve všem. Byla jsem tedy od dětství postavená před jasnou věc. Musím si poradit sama. Když jsme odcházela na vysokou školu, rodiče ani netušili, jaké velkou dřinu jsem měla za sebou, abych se dostala na školy, kde bylo v ročníku maximálně deset lidí. Věděla jsem, že musím bojovat, snažit se, šetřit a obsáhnout co nejvíc tak, abych se uživila a měla na podnájem, jídlo atd. Celá studia jsme měla brigády, i při dvou školách zároveň. Celé prázdniny jsem restaurovala v kostelech, abych měla peníze na celý rok. Díky tomu jsem měla vždy před očima, že pokud se nebudu snažit, nic nedokážu. Proto dnes obsáhnu tolik oborů a snažím se učit všemu, co se dá. Když jsem například začala studovat restaurování, tak jsem pociťovala, že mi nestačí jen pokora k tvorbě starých mistrů, opisovat jejich rukopis a i navzdory tomu, že miluji historii a umění starých mistrů neskutečně uznávám, přesto jsem pociťovala, že se potřebuji projevovat vlastním výtvarným jazykem. Měla jsem obrovské nutkání dělat své vlastní věci. Vyhledala jsem Univerzitu Tomáše Bati a současně pak začala studovat na obou školách. Tam jsem s velkou vervou prolétla celých šest let studia a děkuji tamním profesorům za velkou oporu a vedení, které nás všechny vždy nakoplo k vyšším výkonům. Nejvýznamnější semestrální prací bylo navrhování patric pro budoucí české euromince. Tahle škola byla tím, kdo mi dal odvahu tříbit si svůj vlastní výtvarný směr. Po jejím ukončení v červnu 2009 se mi naskytla šance pracovat jako konzervátorka pro Národní památkový ústav, a tím pádem jsme se ocitla v Praze, kde nyní žiju a pracuju. Díky mému šestiletému vzdělání v oboru restaurování se to nabízelo jako logická možnost. V současnosti však přímo nekonzervuji, ale datuji a popisuji předměty českého kulturního dědictví, přičemž zde se mi skvěle zúročily vědomosti ze studií restaurování, kde jsme již za studií museli najisto a rychle umět určit stáří předmětů, jejich technologii výroby, použité materiály, autorii, datace, techniky. Jedna z mých paní profesorek mi s úsměvem ve tváři vždy říkávala: „Věra – ta je zkrátka multifunkční“. A tím bych to asi shrnula. Jsem zkrátka multifunkční. Když nerestauruji, dělám design. V současnosti pracuji příležitostně pro architektonické a designové studio novaspace.cz, kde bych do budoucna ráda uplatnila svoje velkoformátové kresby jako originální a neotřelé tapety do moderních a nadčasových interiérů. Dále navrhuji expozice, z nichž ta nejpoutavější je na hradě Křivoklátě pod názvem VSTUPTE S NÁMI DO OBRAZU. Díky referencím je považována za jednu z nejkrásnějších a nejpoutavějších pro široký záběr věkových kategorií. Na tom má velkou zásluhu mladý a nadějný textař a scenárista Jindřich Bíč, jelikož jeho práce zde obsáhla krásný příběh, který pojí tak rozličná rybářská díla, která na hradě vznikla po dobu 15 let na tradičním sympoziu Křivořezání. Tahle expozice je dělaná v designu černé a bílé barvy tak, aby dala vyniknout především exponátům, kdy se mi do rukou dostalo 15 let netříděných předmětů a bylo nutné je nějak spojit a dát jim vyšší smysl ve velkém celku. Reference návštěvníků nám dnes naštěstí přináší velké množství krásných pochval především od malých dětí, ale i dospělých jedinců.

K práci mně nejvíce pomáhá nutkání potkávat nové lidi. Hlavním předmětem a tématem v mojí tvorbě jsou mi především lidé, originalita v každém z nich, jejich rozdílné charaktery, gestikulace, tváře, tvary. Ráda objevuji hloubku duše každého jedince. Jsem takový pozorovatel. K ilustraci jsem se dostala zatím bohužel pouze okrajově. Mým snem by bylo ilustrovat dětské knihy. Dosud jsem pracovala pro několik periodik převážně s historickými tématy, dále pro dětské časopisy a nejvýznamnější byla tvorba ilustrace pro brněnského básníka Quirina Jedličku a jeho sbírku básní. Krom těchto věcí pracuji intenzivně na tvorbě šperků, s důrazem na vlastní styl zpracování a použité materiály a jejich kombinaci. Když se občas ocitnu na Moravě, kde mám rodiče, objevuji tam už v sobě tolik v tomto rychlém a hektickém světě… Zapomenuté smysly pro tradice, k nimž mě mí rodiče vychovávali. Zdobím perníky, maluju kraslice, pletu pomlázky, navštěvuji trhy s tradičními řemesly a obdivuju tamní ryzí radosti a taktéž slasti, obzvlášť když ochutnám tatínkovy domácí klobásky a maminčiny buchty, Myslím, že jsem hlavně povahou optimistický člověk, plný elánu, ale často mě umí zlomit lidská závist a nepřejícnost. Byla jsem ale vychovávaná tak, že musím vždy poctivě a pokorně pracovat, a tak se snažím každým dnem něco zanechat světu okolo mě. Jelikož chci patřit k těm, kdo za sebou něco zanechávají. A snad to bude lidem dělat především jen a jen radost.

2. Co Vás vůbec k výtvarnému umění přivedlo? Co bylo tím prvním impulsem?

Popravdě bych řekla, že za to můžou určitě ty tři sudičky, co mi stály nad kolébkou. Netuším, myslím, že mi to opravdu bylo dáno shůry. Od malička, tak od dvou let, si vzpomínám, že jsem pořád něco kreslila, malovala, tvořila. Umění je opravdu celý můj život, miluju ho, cítím se jako pravý umělec. Každou hodinu, minutu i vteřinu jsem silně citlivý člověk, silně vnímavý a velice senzitivní. Někdy je to velká přítěž spíš než výhoda. Na druhou stranu nebýt toho, nemůžu tvořit. Silně prožívám vše v mém životě. Cokoli dělám, dělám naplno a zcela intenzivně. Když prožívám smutek, tak naplno, když radost, taky úplně do morku kostí. Dost často na to doplácím, ale myslím, že to jsou ty pravé ryzí emoce každého poctivého umělce, který někdy lítá v euforii a dokáže být exibicionista, ale na druhou stranu se dokáže stejně intenzivně trápit, slzet a mít deprese. Zkrátka černá a bílá. Nic mezi. Vždy však ve finále skončíme zcela sami se svou tvorbou. A někdy tak smutní, tak hrozně smutní, ale bohatí jinak. Kudy chodím, tudy koukám. Stále se rozhlížím, na každý detail na fasádě domu, každý lístek na stromě. Jinde je zas vysypaná popelnice, nápis na tramvajové zastávce, kudrlinka na něčí hlavě, list v něčí knize, něčí pěkně nalakovaný nehet, vtipná reklama nebo nápis sprejera se vzkazem „Františce“, kterou tolik miluje… Všechno tohle mi vždy zvedne koutky úst a já se těším ze života, jak je zázračný a krásný. Všechny tyhle detaily, které hledám tak intenzivně, přitom nevědomě. Obohacují mne a vrací vždy do hloubky duše, kde je každý z nás tak krásný. Pak se dojímám, jak nás všechny příroda zázračně stvořila, že oči vidí, srdce tluče a my se můžeme radovat ze života. Mnoho mých kamarádů mi zpětně říkalo, že jsem jim obohatila život a naučila je vidět. A to je pro mne asi ta největší satisfakce. Vědět, že lidem dávám radost a inspiruji je svým přístupem, třeba i tím, jak se někdy ztřeštěně obleču nebo jim daruju své tolik barevné šperky.

3. Nedávno jste byla k vidění v soutěži Československo má talent, kde jste úspěšně předvedla rychlokresbu figur uhlem. Přihlásila jste se sama nebo to byl nápad vašich fanoušků?

Ano, ta účast je velice čerstvá, (14. 10. na TV Prima Family). Rychlokresba je něco, co jsem v sobě nalezla jen pár let nazpět. Je pravda, že to, abych se zúčastnila, je ohlédnutí do historie za mými profesory, kteří mne neskutečně podporovali v mém daru kresby. Jak jsem již řekla, když něco dělám, dělám to naplno. Moje chudoba mi pomohla k tomu, mít velkou schopnost velice rychle zachytit viděné. Když jsem totiž studovala vysokou školu, všichni spolužáci měli digitální fotoaparáty. Já jej neměla. Zkrátka, zatímco oni si své postřehy fotili, já v galeriích běhala s papíry a rychle si vše kreslila. Byla to velká škola, tím jsem si vytříbila svůj rukopis a bezprostřední linku. Moje síla je podle mnoha lidí právě v kresbě – za několik vteřin a navíc často téměř jednou linkou. Dokážu zachytit skutečnost. Co například miluji, a teď se prozradím, že tajně kreslím lidi v metru a dopravních prostředcích. Miluju jedinečnost každého člověka, jak je každý jiný, jeden tlustý, druhý hubený, třetí s velkým nosem, další neposedný. Nikdy nemám jistotu, kde se mi pohnou, vystoupí. To je pro mě to správné napětí, které potřebuji. Když mám pak mezi stanicemi v metru minutu, maximálně dvě, snažím se co nejvíc lidí zachytit tak, aby si byli maximálně podobní. Opravdu miluju lidi, jsem jimi posedlá – jsem jasný figuralista. Obdivuji každý záhyb, tvar, bujnost. Celkově mám raději macaté modely než hubené. A když si to tak uvědomím, naprosto miluju baroko – bujaré, macaté tvary. To je nádhera, ale když pak máte vedle macatého člověka hubeného v tramvaji, neodolám a nakreslím si je oba. Ta diametrálnost, rozdílnost každého z vás je nádherná a já to miluji. To je takový „stručný“ úvod, jak jsem se ocitla v ČESKOSLOVENSKO MÁ TALENT. Především přesvědčení o mém talentu ze strany mých profesorů bylo hlavním zdrojem odvahy se přihlásit. Poté, co jsem vyplnila přihlášku, už se to hodně rozjelo. Absolvovala jsem první casting v Praze, následně v Brně již před samotnou porotou. Zde jsem předvedla rychlokresbu uhlem bezprostředně na modelech, jež jsem nikdy předtím neměla možnost zachytit. Modelem mi stáli páni moderátoři – Jakub Prachař, Martin Pyco Rausch a můj kamarád. Proč to zmiňuji: to abych tak dokázala, že zachytím neznámé, navíc ve velkém formátu a k tomu všemu v několik minutách (celkový čas byl něco okolo čtyř minut). Pokud si všimnete, dost často se nedívám na svou ruku, co kreslím. Jen na model a prakticky poslepu jsem schopná pokračovat na papíře. Moderátorku TV Joj jsem nakreslila za 48 sekund. Moje vlastní rodina se o tom dozvěděla až v okamžiku, když jsem dostala od poroty třikrát nadšené „ano“. Jelikož mám na sebe přísný metr, tak jsem si ani nikoho nechtěla vzít do publika, před porotu, chtěla jsem vědět, jak to zapůsobí na cizí lidi, na publikum, jež mě vůbec nezná. Zda zaujmu bez něčí podpory, nebo ne. Zcela jako člověk, co pouze přijde, předvede a počká. Jen můj nejlepší kamarád o tom věděl, jinak nikdo.

4. Věnujete se také navrhování a tvorbě šperků. Jaké šperky to jsou a komu jsou určené?

V současné době se mi podařilo získat certifikát od Patentního úřadu České republiky na své šperky, jež jsou velice extravagantní a jedinečné, deroucí pozornost a vzbuzující jedinečnost v každém, kdo je nosí. Jejich originalita spočívá v poctivém řemeslném základu a malbě. Jsou tvarově i velikostně výraznější než jiné současné šperky a také pro širší veřejnost. Každému, komu je vytvořím, tvořím naprosto na míru. Bohužel nebo bohudík není tento druh šperku pro širokou a nenáročnou veřejnost. Vyhledávat je mohou lidé s výrazným smyslem pro originalitu, s radostí a nutkáním se odlišit od ostatních a být za každou cenu jedinečný. Od nápadu přes samotný certifikát po náročnost práce se odvíjí i ocenění tohoto kusu šperku. S vyšší cenou si ale může být každý zákazník jist, že má tento kus šperku pouze a jen on sám, že jiný takový na světě není a nemůže existovat. Každý kus šperku, jenž vytvořím, je totiž zcela rukodělná a originál práce přirovnatelná bez obav k obrazu nebo jinému uměleckému dílu vysoké hodnoty.

5. Jaké je vaše životní motto?

Já se přiznám, že ani nevím. Nebo žádné nemám. Asi jen takové moudro, z jednoho textu jedné slavné české rapperské skupiny Chaozz nebo také Rytmuse či fenomenálního Elvise. Jejich texty cítím stejně jako oni. Mám v nich vlastní ponaučení a minulost: KAŽDÝ, KDO TU JEDNOU JE, BY MĚL TVOŘIT, A NE TO MÁLO, CO TU JE, BOŘIT! MUSÍŠ MAŤ NÁDĚJ a LIVE IS A ROCK´N´ROLL.

6. Co byste chtěla vzkázat čtenářům Nekultury?

Že jsem ráda, že čtou tento server. Jelikož si myslím, že je velice zajímavý, pestrý a dává čtenářům dobré podněty. Takže bych ráda čtenářům vzkázala, že je důležité umět se rozhlížet okolo, obdivovat krásy, i když je šedivo, a tak si vzít třeba žlutý svetr a vyrazit do ulic. Ať jste právě vy ti, kdo druhým zvedne náladu a rozjasní jim den.

7. Čím se chystáte své příznivce překvapit v nejbližší době? Jaké projekty chystáte?

No asi překvapím hlavně sebe samu. Pokud dokážu udělat ten odvážný krok a jít zcela na volnou nohu. Pokud se mi to podaří, pak doufám, že své příznivce nezklamu a budu tvořit do roztrhání duše a snažit se uspět v tolik krutém a nemilosrdném uměleckém světě. Avšak taky doufám, že se snad podaří více upřednostňovat mé šperky, které si získávají své příjemce – obdivatele. Den co den. Chystám dále rozšíření expozice na hradě Křivoklátě, což je veliký a rozsáhlý projekt, zaujímající v mé jediné osobě několik profesí (grafika, designéra, kurátora, organizátora až po natěrače, truhláře, včetně uklízečky), takže si asi opět připomeňme moudro mé profesorky – budu opět multifunkční. Dále bych ráda rozšířila tvorbu o tisk triček s autorskými texty. Mým přáním je ilustrovat dětskou publikaci nebo texty Jana Wericha, jehož tak obdivuju. A v neposlední řadě připravuji právě velký projekt 30 metrů mužských aktů (v minulosti totiž vzniklo 22 metrů ženských aktů), což tu ještě nebylo. Ráda bych udělala pár dalších výstav, ať šperků, nebo kreseb či maleb. Své kresby, jež vznikly v dopravních prostředcích, bych ráda nabídla dopravnímu podniku města Prahy jako projekt pro zkulturnění veřejných prostředků. A zcela z celého srdce doufám, že budu mít možnost se zapojit do některého divadelního spolku, zahrát si, improvizovat a v neposlední řadě dělat performance se svými dynamickými kresbami velkých formátů.

Děkuji za rozhovor a přeji, ať se vašim bohatým plánům do budoucna daří.

Vjerka ART http://www.facebook.com/VjerkaArt?…

www.novaspace.cz