Zlatý řez fotografky Zuzany Průchové - jaký vlastně je?

1. Kdy jsi držela v ruce fotoaparát poprvé a kdy jsi začala tušit, že fotografie bude jednou z důležitých součástí tvého života?

Je možné, že jsem jako malá po bytě nacházela fotoaparáty častěji než hračky. Mám dojem, že se na jedné z nejstarších fotografií mé osoby dožaduji dědovy Flexarety, natažená ruka a šibalský výraz vypovídá o dané skutečnosti dost jasně. To, že fotografie budou jednou z důležitých součástí v mém životě, jsem se dozvěděla hned, jak jsem zjistila, že musím milionkrát pózovat na všech oslavách, výletech, svatbách, ale i při činnostech typu „malá Zuzanka kreslí“, „Zuzanka a pes“, „Zuzanka a pes 2“, „Zuzanka a její svačinka“, „Zuzanka a fialové dupačky“, zkrátka Zuzanka na 1000 a 1 způsob a stále dokola. Zhruba ve dvanácti letech se to stalo. Z nabručené modelky se postupně stávala zvědavá fotografka. Konečně. A momentálně se nechápu. Proč mám na svém fotografickém kontě tolik autoportrétů, proboha?

2. Proč právě fotografie?

Protože prostě FOTOGRAFIE. To slovo, ta činnost, to umění, ta věda, to světlo, ta technika. Kouzlo a magie. Čáry a poezie. Miluju spojení umění a vědy. Miluju všechny protiklady. Fotografie může být reálná i abstraktní, může nést sdělení nebo jen radost. Můžete vyfotografovat bílý papír a říct, že je to fotografie, můžete zkazit film, vyvolat ho na fotografický papír. Klidně ho pak rozpulte a řekněte: „To je fotografie!“ Fotografie je ve své podstatě strašně skromná a intimní záležitost. A jak já říkám, nikdy vás neopustí. Jednou ji necháte kouzlit ve své hlavě a fotoaparátu a už vás nepustí. Škoda toho, kdo se bojí takových závazků.

3. Kde a z čeho čerpáš inspiraci ke své tvorbě?

Moje hlava je chvílemi časovaná bomba na fantazie a nápady. Přijde mi to jako situace ze sci-fi filmu. Jdu po ulici, vstřebávám okolní vjemy, jedu autobusem a mapuji vzhled a chování lidí, přes které se snažím odhalit jejich osobnost. Takové to: „interpretace osobnosti snadno a rychle“. Jsem ve vaně a přemýšlím o vývojce. Usínám a nemůžu, jelikož mám v hlavě mraky obrazů. Nejlepší inspirace je však vždycky vesmír. Co rozsáhlejšího existuje, že? Ve vesmíru se dá nalézt leccos, a když to tam není, musíte si to tam domyslet. A myšlení lidí je vlastně určité vědomí vesmíru. Vidíte, vesmír je všechno! Důležité upozornění: všude hledám zlatý řez. Věřte nebo ne, usnadní vám to řadu situací. Například v případě projevu před publikem – imaginárně je rozřezejte zlatým řezem a hned vám bude líp!

4. Jak probíhá fotografování s tebou a co můžeš nabídnout?

Je to podobné jako s olivou. Buď ji miluješ, nebo nenávidíš. A já si za svou ranou existenci všimla, že v lidech vyvolávám podobné pocity. Jen je to spíš o tom, že mě buď chápou, nebo ne. Názor si už vlastně můžete dělat během čtení tohoto rozhovoru. Doufám, že máte rádi olivy! Jinak jsem v celku normální člověk bohém-materialista. Nabídnout můžu fotografie. V budoucnu i snad logopedickou terapii. A jsem prý dobrý posluchač, takže jestli máte problém, svěřte se mi. S chápavým výrazem a fotoaparátem v ruce si s vámi popovídám. Zajímá mě fototerapie. Vliv fotografie (samotné nebo procesu) na člověka je dle mého názoru budoucnost umění fotografie.

5. Když fotografuješ portréty, akty, stalo se ti někdy, že tvůj model splnil svůj úkol dokonce nad tvé očekávání?

Lidé mě překvapují stále. Nikdy nemůžete předem vědět, jaké bude konkrétní fotografování, i když dotyčného znáte spoustu let. Záleží na objektivních i subjektivních činitelích. Nálada, počasí, bio zátěž, písnička v rádiu, co máte na sobě, úplněk, ekonomická krize ve světě, kolik pozitivně a negativně naladěných prodavaček v ten den potkáte, váš oběd, případně hlad, kolik lidí jste vytočili za den, koho jste potkali, situace na Korejském poloostrově, jestli chodíte pěšky nebo jezdíte MHD, samozřejmě kolik rumu s colou nebo bez coly máte v sobě a tak dále. A když už jsme u toho rumu, nedávno jsem fotografovala projekt „8 tváří panáků“, kde jsem zjišťovala vliv alkoholu na mimiku člověka. Toho se modelové zhostili daleko nad mé očekávání.

6. S kým a kde se ti nejlépe fotografuje a proč?

S lidmi, kteří nejsou zahořklí životem a mají smysl pro humor a umění. Skvělý pocit mám z nedávného fotoprojektu s kamarádkou – fotografkou Janou Habalovou a skupinou Dlouhej Tah. Hodin strávených v zimě na kopci s tak šarmantními mladými pány a nejbližší kamarádkou není nikdy dost. Jinak mě baví fotografovat vlastně kohokoliv a kdekoliv. To je takový fotografický stereotyp. Z tvůrčího hlediska nepohrdnu ničím a nikým.

7. Máš nějaký svůj vzor – fotografa/fotografku, popřípadě jiného umělce, kterým se inspiruješ anebo s kterým se přímo ztotožňuješ?

Těch je. Asi bych musela opsat dějiny umění, abych vystihla svůj náhled na tuto problematiku vzoru. Mám ráda široký, opravdu široký kontext. Zajímá mě syrové a velice užité umění maleb v pravěkých jeskyních. Miluji antiku a její kalokagathie jako vzor dokonalého člověka. Přepychovost a přeplácanost baroka, chlad gotiky. Renesanční intelekt. Mytologii Aztéků a Mayů. Lyriku, mlhavost a barvy impresionismu. Kýč pop-artu. K tomu všechnu dekadenci umění. Nesmyslnost a sarkasmus dadaismu a surrealismu. Za muže bych si pravděpodobně vzala Leonarda da Vinciho, kdyby ještě žil. Uctívám tvorbu Van Gogha (i období bez ucha). Jsem platonicky zamilovaná do facebookové stránky Ben Zank Photography. A na závěr myšlenkový trysk jmen umělců, mé fotografické inspirace: Man Ray, Miss Aniela, Laurent Chehere, Eugenio Recuenco, Josef Sudek, Rune Guneriussen, Ladislav Kamarád, Vivienne Mok, Vítězslav Krejčí, Neil Krug, David LaChapelle, František Drtikol, Jan Šibík. A vždy byl největší reálný vzor můj děda, fotograf Rudolf Hartmann.

8. Co je tvému srdci nejblíž a proč – fotografování lidí, přírody, architektury, reportáže…?

Lidi. Jednoznačně. Ať je příroda sebedokonalejší a architektura sebesložitější, lidé jsou nekončící příběh a tak to zůstane. Nemám nic proti fotografování pestíků a tyčinek květin a fotografickým studiím kamene, já budu však vždy na straně lidí. Možná kvůli mému zájmu o psychologii, antropologii, možná jednoduše kvůli tomu, že jsem taky člověk. Baví mě sociologický, psychologický a filozofický aspekt ve fotografii. V mé tvorbě je, myslím si, hodně vidět můj zájem o člověka. Ale samotnou přírodu samozřejmě obdivuji a je součástí mé inspirace.

9. Máš nějaké životní motto?

Protiklad jako princip. Ať chcete nebo ne, v životě je důležitý neustále se opakující protiklad.

10. Co bys chtěla vzkázat čtenářům Nekultury?

Já se jim snažím vzkázat všechny tyto myšlenky. A poslední, co bych dodala: Nechť vás provází síla v celém vašem životě a při čtení mých odpovědí v tomto článku.

facebooková stránka Zuzana Průchová Photography pruchova.zuzana@gmail.com