Budova Federálního shromáždění – krásný dům na špatném místě

Zmíněný spor je vesměs sporem odborné veřejnosti s laickou. Zatímco v populárních novinových anketách o nejodpornější architekturu města se „bývalé federální shromáždění“ s přehledem a pravidelně umísťuje na medailových pozicích, anketa časopisu Architekt z roku 2004 stavbu naopak řadí mezi desítku nejvýznamnějších počinů posledních padesáti let. Je jistě pravdou, že odpornost a významnost se vzájemně nevylučují, ve prospěch oné „podivné věci na nohách, co by mohla být knihovnou, galerií i bazénem,“ lze ovšem z úst odborníků nezřídka slyšet i nefalšovaná slova obdivu. Například autorské duo Sedláková/Frič v nedávno vydaném sborníku „20. století české architektury“ hovoří v takřka básnickém textu o „dojmově lehké konstrukci, rozložené kdesi nad městem a směřující do budoucna“. Do budoucna směřující kvádry rozložené nad městem, dojmově přibližně stejně lehké, tu však již, přiznejme si, byly dávno předtím, byť pouze ve formě utopických skic. Slavné Lisického „žehličky mraků“ z 20. let přikládáme na obrázku.

Žehlit mraky v Praze zřejmě Karel Prager v úmyslu neměl, přesto je těžké ubránit se dojmu, že celá myšlenka ovládání prostoru monumentem levitujícího kubusu se hodí spíše do široširých stepí než do středních Čech. Nekompromisní ideologický náboj mocnářského ústředí, který je v historickém kontextu místa lehce mimo mísu, se ostatně projevuje i v detailu. Makovského slavné sousoší Nový věk, odléváné z originálu z roku 1958, je dílem současně krásným i propagandistickým. Navíc samotné jméno architekta stavby, Karla Pragera, dává oběma stranám sporu do rukou potřebný trumf. Zatímco pro laickou veřejnost je Prager představitelem totalitní garnitury, který kandidátku nejošklivějších staveb města (např. na serveru lidovky.cz) předzásobil hned několika stavbami (Nová scéna Národního divadla, Komerční banka na Smíchově), řada odborníků naopak toho samého Pragera považuje za geniálního inovátora, který v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století pomáhal především otevřít stavidla zatuchlého jezírka české architektury a vést smysluplný dialog s vyspělejším Západem.

Nicméně odhlédnuto od myšlených souvislostí, stavba jako taková je bezesporu výjimečná. Kromě toho, že nenuceně a jakoby mimochodem obestavuje budovu bývalé pražské burzy z třicátých let a vytváří s ní bezezbytku sladěný celek, je pozoruhodná i po technické stránce. Čelo spodní budovy, obrácené k Národnímu muzeu, tvoří ve své době největší závěsná a první strukturální fasáda v Československu, přesunutou část nese unikátní Vierendelův nosník a tak podobně. Hlavním důvodem, proč je stavba nenáviděna, je nejspíše kontext. Sentimentálně neorenesanční Schultzovo Národní muzeum v těsném sousedství dává Václavskému náměstí historizující dominantu a Pragerův elegantní konstruktivismus se tak třetím vzadu stává zákonitě. Potíž je ale také v sebevědomí nezvaného hosta, o němž se říká, že byl pámátkáři schválen jen díky podvodu s nepravdivým, zmenšeným zákresem do fotografie. Část nenávisti padá i na úkor bývalých nájemníků. A konečně je tu také magistrála, kazisvětský proud karosérií, který ničí, na co příjde. Včetně všech zamýšlených pěších zón a urbanistických návazností.

Blýská se však na lepší časy. Ve světle prapůvodních i současných záměrů je totiž možné, ačkoliv nikoliv zaručené, že zmizí-li jednou magistrála pod povrchem zemským, na rohu Wilsonovy a Vinohradské vznikne nové, postranní náměstí. Nová budova Národního muzea (které se do „Federálu“ již brzy nastěhuje) se tak propojí se starou. Představuji si na onom rajsky klidném, čistém muzejním náměstíčku několik laviček a ocelový odlitek velrybí kostry. S ocasem ve stínu Virendelova nosníku.