Klementinum na Letné
Následujícím článkem otvíráme na NeKultuře.cz nový seriál. Optikou divadelního kukátka v něm pohlédneme na jeviště pražské kotliny a vybereme okamžiky, kdy na scénu vstupují nové postavy – výrazné stavby, které vzbuzovaly obdiv, odpor, anebo o nichž se zkrátka jen myslelo (či myslí), že dosavadní řád věcí převrátí naruby. Podíváme se na Prahu jako na nekončící drama, v němž jedno požírá druhé a scény se mění z minuty na minutu. Začneme populárně, Národní knihovnou. Národní knihovna sídlí v Klementinu, národní kulturní památce, a bude se stěhovat na Letnou, do žaludku chobotnice. Klementinum postavili slavní architekti minulosti, v čele s Luragem, Kaňkou a Dienzenhoferem, chobotnici postaví Kaplický. Zní to jako pohádka o krásce a zvířeti, ale skutečnost je úplně jiná, pozoruhodná. Oproti Klementinu je totiž Kaplického nekontextuální narušitel horizontu úplným neviňátkem.
Podívejme se do historie. V polovině sedmnáctého století, kdy byla jen pár kroků za Karlovým mostem, ještě kluzkým od švédské krve, zahájena stavba obrovské jezuitské koleje, vězela Praha až po uši v hluboké sociální, ekonomické i náboženské krizi. Z bezmála tří a půl tisíc domů, které v bohatém rudolfinském městě stály, zanikla během třicetileté války šestina a mnoho dalších bylo neobydlených nebo v bídném stavu. Město bylo vypleněné a zbavené svého bohatství. Přesto se v jeho dosud středověké urbanistické struktuře začínaly objevovat zbrusu nové a famózní paláce (např. Valdštejnský palác, palác Rudolfa Colloreda...), které zpravidla zabraly velký kus městského prostoru. Projekt Klementinských kolejí, který byl zahájen nedlouho po ustálení poměrů, roku 1653, však všem těmto soukromým výstřelkům vytřel zrak. Jejich půdorys pohltil nikoliv dvacet nebo sedmadvacet původních městských domů (jako Valdštejnovci), ale celou čtvrť o rozloze dvou hektarů, včetně několika zahrad, tří kostelů a dominikánského kláštera. To všechno za vydatné podpory státu.
Stavba téměř konstantní výšky, značně monotónní raně barokní fasády a dlouhých stěn působila nepochybně v drobném měřítku Starého Města jako slon v porcelánu. Její charakter je přes všechny své dílčí a často mimořádné kvality jako celek neomluvitelně pevnostní a příliš introvertní pro městské centrum, v mnohem je podobná a snad byla i inspirací kafkovského zámku. Nad stavbou se pozastavovali již současníci, vytýkající Klementinu mimo jiné přílišnou zdobnost interiérů, a své si přidali i dějepisci dvacátého století, kteří v přerostlé budově spatřovali především symbol útlaku a násilné rekatolizace.
Dnes jsou již obě kritické hrany otupeny, po asanaci židovského města (s Klementinem těsně sousedícím) se měřítko místa zvětšilo, historická hodnota budovy stoupla a katolíci již nejsou nepřátelé na život a na smrt, přesto je dobré se mít stále před Klementinem na pozoru. Když už nic jiného, přináší nám dvojí poučení: Ne každá historická stavba je příkladem harmonie s místem a na druhou stranu ne každá stavba, která jde proti duchu místa, se v něm nakonec nemůže celkem obstojně usídlit. To platí na obou březích Vltavy stejně.
