Richard Meier na Pankráci

Původní záměr kanceláře RM&partners byl nicméně velkorysejší a masterplan, který kancelář představila na přelomu tisíciletí, mají snad ještě mnozí v paměti. Smělý projekt počítal s výstavbou nových, až 160 metrů vysokých mrakodrapů a s navýšením stávajících způsobem, který by pražskému Manhattanu konečně dodal vkusnou a smysluplnou kompozici. Aktivita občanských sdružení ve spolupráci s památkáři však roztrhala tento plán na kusy a Richard Meier se tak nakonec musel spokojit „pouze“ s kompletní přestavbou bývalé budovy Československého rozhlasu a jeho archivu. Naštěstí i zde je třeba říci, že si s úkolem poradil více než dobře.

Nakonec proč „naštěstí“. Volba Richarda Meiera byla pro developerskou společnost ECM, které budovy patří, volbou na jistotu. Meier, který je držitelem Pritzkerovy ceny (architektonické nobelovky) a který je někdy charakterizován jako nejlepší žák Le Corbusiera (ačkoliv paradoxně ten jej do své kanceláře nikdy nepřijal), se od počátků své kariéry v šedesátých letech prezentuje po všech stránkách kvalitní a navíc v proudu času nebývale konzistentní architekturou. Podstata jeho tvůrčí metody spočívá v dekompozici a zpětné kompozici osvědčených forem funkcionalismu, které se v nových souvislostech stávají inovacemi. A pak také záliba v bílé barvě. „Bílá,“ říká Meier, „byla vždy symbolem dokonalosti, čistoty, jasnosti. Bílá je můj pokus zdůraznit optický vjem v architektuře a zesílit moc vizuálních forem.“ Meier není zpátečník, který beznadějně křísí myšlenky dávno překonaného směru, nýbrž architekt, který se vzdor všem vlnám postmoderny, high-tech, i digitálního pokustónství posledních let vytrvale drží cesty, kterou se před půl stoletím vydal. Také proto je snadné na první pohled rozlišit plody jeho práce kdekoliv na světě, ať už se jedná o rodinné domy, velká administrativní, kulturní nebo náboženská centra (viz www.richardmeier.com). Dvojice administrativních budov na Pankráci je pak přinejmenším z exteriéru součástí této velké rodiny „krásných bílých staveb“.

Během procházky okolo City Point a City Tower, která se kupodivu nezdá až tak vysoká a kterou nový plášť nebývale odlehčil, není jistě těžké podlehnout obdivu k architektovu uměřenému vkusu, smyslu pro detail a ke kouzelné hře velkých bílých panelů, skla a oblohy. Zasvěcenější divák se pak může radovat z přítomnosti oblíbených motivů šedovlasého mistra. Tak například hned uliční fasáda City Point působí díky okenním střílnám jako pravá funkcionalistická „public side“, přístupová strana s přísným výrazem, které ostře kontrastují prosklené „private side“ obrácené do dvora a ke vstupu. Dalším motivem je oblíbená „curtain wall“ – předsazená stěna – vystrčené požární schodiště anebo „míjení stěn v ohybu“ na západní straně. To vše dodává dosavadní krabici potřebnou dynamiku. Rovněž v případě City Tower rozehrál Meier různé principiálně jednoduché, zároveň však velmi působivé finesy, jako je prolomení jinak monotónní skleněné plochy. Jak tvrdí, inspiroval se zde tradicí českého architektonického kubismu. Vyloženou perličkou je kolmé natočení sloupů podpírající vstupní markýzu tak, že příchozímu jaksi mimoděk ukazují směr. Jednoduché, nenápadné, dokonalé.

Jistě bychom mohli mít i připomínky. Například interiéry obou budov v sobě žádné zvláštní kouzlo neskýtají (jde zkrátka o klasické variabilní „administračky“) a v podstatě bez motivu zůstávají i obě vstupní haly (což je podle mne velká škoda). Celkově lze ovšem říci, že nejvyšší česká budova dostala konečně po letech prostojů podobu, kterou si zasloužila a zatímco pankrácká pláň jako celek zůstává i nadále tragédií, díky angažmá amerického ateliéru nyní konečně stojí za návštěvu. Tu mimochodem vřele doporučuji. Kromě architektonického zážitku a propagandistické výstavky ve vstupní hale nabídne právě dokončovaná City Tower i pro veřejnost přístupnou vyhlídku na panorama Prahy – z posledního, sedmadvacátého podlaží.