Střížkov, Prosek, Letňany – Tři povedené kroky milovníka železnic

Srovnáme-li pražské metro s podzemkami v Londýně, Paříži, Barceloně, Římě, Budapešti nebo v Istanbulu, podobnou kombinaci čistoty, bezpečnosti, velkorysého prostoru a kvalitního designu nalezneme jen těžko. Přestože už dnes je metro Praha na kontinentě šestým nejvytíženějším podobným systémem, městský dopravní podnik počítá i do budoucna s jeho intenzivním rozšiřováním.

Největším kladem nových stanic přitom zdaleka není jejich design (který je zvlášť v případě expresivních oblouků stanice Střížkov zpravidla vyzdvihován), ale celková koncepce. Nové stanice nejsou pouze dopravními uzly, ale plnohodnotným městským prostorem, kde se kříží cesty lidí a kde je dostatek místa pro nákupy i odpočinek. S přirozeností a sebedůvěrou přejímají roli orientačních bodů pro široké okolí, což je v případě monotónního a megalomanského urbanismu sídliště Prosek stejně samozřejmé jako nezbytné. Architekt Patrik Kotas, autor všech tří stanic, na koncepční rovině rozhodně ví, co dělá. Myslím, že s jeho prominentním postavením na pražské scéně dopravních staveb můžeme být spokojeni (Kotas je mj. autorem tramvajového viaduktu na Barrandov, rekonstrukce Hlavního nádraží nebo stanice metra Rajská zahrada, za niž v roce 1999 obdržel cenu Grand Prix Obce architektů). Podle jeho názoru jsou dopravní stavby nejen čistě funkčními tepnami městského organismu, ale zároveň významným prvkem jeho genia loci. Kotas, jak jsme již na NeKultuře.cz zmiňovali, je navíc až dětinsky zapáleným milovníkem všech dopravních prostředků a dopravních staveb a varianta, že by svou práci nějakým způsobem odbyl, je proto téměř vyloučená (což je bohužel u velkého množství jiných architektů zcela běžná praxe).

Je ovšem třeba říci, že nesporná jistota, kterou Patrik Kotas projevuje v koncepční práci a v artikulaci vnitřního prostoru, kontrastuje bohužel s mnohdy nepřesvědčivým řešením detailů, které celkově velmi příznivý dojem poněkud shazují.

V případě nových stanic metra C se Patrik Kotas představil i jako tvůrce zajímavých a v žádném případě nikoliv banálních prostorů. Všechny tři nové stanice nabízejí cestujícím různé pozoruhodné a mnohdy překvapivé průhledy, které nepostrádají vtip. A tak zatímco v terminálu Letňany se můžeme usadit na lavici ve tvaru létajícího talíře a skrz prosklenou stěnu pozorovat přijíždějící vlaky, stanice Prosek nás překvapí monumentálním sloupořadím téměř katedrálního charakteru. Kapitolou samou pro sebe je pak stanice Střížkov, vyzdvižená nad povrch zemský dvojicí mohutných železobetonových oblouků. Dvě patra lávek se zde vznáší nad kolejištěm jako pavučiny nad řečištěm v impozantním pralese ze skla a oceli a dojem z místa je nakonec tak silný, že blížící se světla v tunelu zde neznamenají ani tak vysvobození jako spíše konec inspirativní prohlídky.

Je ovšem třeba říci, že nesporná jistota, kterou Patrik Kotas projevuje v koncepční práci a v artikulaci vnitřního prostoru, kontrastuje bohužel s mnohdy nepřesvědčivým řešením detailů, které celkově velmi příznivý dojem poněkud shazují. Některé kombinace materiálů na mne působily opravdu zvláštním dojmem (např. sled beton – keramická dlaždice – nerez – rostlý kámen) a silné výhrady lze mít i k celé nadzemní části stanice Letňany, jejíž výraz postavený na ploškách modře tónovaných skel jako by autor převzal z časopisu starého dvacet let. Nakonec nejlépe dopadly detaily, kterými se Kotas hlásí k tradici původních stanic, jako například elegantní nerezové nárazníky okolo sloupů, anebo hliníkové pásy tvořící podhled stanice Prosek, ve kterých se odráží mystický spektákl barev, světel a střech brzdících vlakových souprav. Jde tu sice také o jisté retro, v tomto případě ale opodstatněné a především pěkné. Ačkoliv Kotas dokáže být nápaditý i v detailu a například síť pro popínavé rostliny ve stanici Střížkov natahuje na pružině, která jako by se vykutálela z podvozku železničního vagonu, žádný silný designerský motiv, jakým jsou třeba eloxované hliníkové puklice na trase A, jeho architektura nepřináší.

Tak, jak tomu často bývá, i v případě nových stanic metra platí vztah něco za něco. Jsou zajímavé, velkorysé a městotvorné. K jednoznačnému estetickému náboji, jakým dodnes uchvacují stanice Anděl anebo Staroměstská, jim však přece jen cosi chybí. V komentáři na archiwebu čtenář poznamenává, že Kotas není Calatrava – což jistě není. Práce, kterou odvádí, je však naštěstí pro Pražany více než solidní.