Tradicionalismus na pravém břehu Vltavy

Monumentální paláce historizujících fasád a přísně symetrických půdorysů pochází především z počátku třicátých let a nalezneme je roztroušené od Palackého náměstí až po Hlávkův most. Budovy vysokých škol a ministerstev jsou bez výjimky státními zakázkami mladé Československé republiky a jejich podoba je odpovědí na dobové hledání státní identity vyjádřené architekturou. Přes určitou vyšší jednotu měřítka, umírněnou barevnost a řádovost všech těchto paláců byl přístup jednotlivých architektů stále dostatečně individuální, a proto ona zdánlivě bezvýznamná šeď, kterou návštěvník Prahy zpravidla míjí bez povšimnutí, nabízí těm, kteří mají chuť se dívat, vzrušující podívanou. Počínaje elegantním, mramorově chladným ministerstvem zemědělství Františka Roitha přes Engelův vysoký řád obřího ministerstva dopravy (bývalé ÚV KSČ), s okřídlenými koly na hřebenu střechy, až po Kotěrovu, respektive Machoňovu budovu právnické fakulty usilující svými vysokými štíty o tradiční, staropražský výraz. Pozoruhodné je též Fantovo secesí ovlivněné ministerstvo průmyslu a obchodu, jehož krásná zářící kopule je dodnes jednou z dominant nočního centra, a stavbou naprosté extratřídy (především kvůli interiéru) je o kousek výš proti proudu Engelův chrám vody – podolský komplex vodárny.

Ačkoliv z hlediska dobového vývoje architektonické formy se ve všech případech jednalo o očividné a snad i demonstrativní ignorantství, soudit stavby šmahem jako zpátečnické a nic víc by bylo unáhlené. Je sice pravda, že v roce 1928, tedy v době, kdy se paláce teprve začínají stavět, obdivuje v Praze Le Corbusier Veletržní palác a o rok později se veřejnosti otevírají i Barrandovské terasy nebo již zmiňovaný Mánes, anebo že veduta Prahy, kde současně probíhají stavební práce na secesní kopuli i ryze funkcionalistickém Domě Odborových svazů v pozadí, musela být přinejmenším kontrastní. Ovšem na druhou stranu, pro obhajobu paláců, tak jak jsou, existují z dnešního pohledu dva argumenty: Za prvé, Praze by výrazná, bílá architektura, která byla na historických náplavkách přirozenou alternativou, na kráse nejspíše nepřidala, což dokazují modely i zákresy do fotografií. Tam, kde je tu a tam moderní vklad žádoucí, by veliké hmoty genius loci mohly nenávratně poškodit. Za druhé, tradicionalismus není vykopávkou z 19. století, ale stále aktuálním protipólem jakéhokoliv novátorství.

Pomineme-li padesátá léta a sorelu, myšlenkou aplikovat klasické tvarosloví v aktuálních stavebních dílech se od sedmdesátých let zabývá postmoderna (ačkoliv zde jde spíše o ostentativní eklektismus, v Praze např. hotel Hoffmeister) a pak také určitý okruh lidí smýšlejících naprosto antimodernisticky, jako je Leon Krier (dvorní architekt prince Charlese, podle jehož návrhu bylo v devadesátých letech postaveno experimentální městečko Pounburry) anebo architekt Allan Greenberg, který by byl schopen Engelovo ministerstvo železnic postavit bez mrknutí oka i v roce 2008. V západní Evropě a v USA se tento myšlenkový proud těší solidní a dnes opět narůstající oblibě.

Ne tak v tuzemské architektuře. Veškeré myšlenky na pokračování v tisícileté tradici slohů zde nejprve převálcoval imperativ účelnosti a pokroku, po revoluci pak byly dopředu zesměšněny šlehačkovými výstřelky typu Hotel Sen a podobně. Dočkáme-li se někdy i u nás kvalitních architektů, kteří dovedou vkusně zacházet s odkazem minulosti a třeba i třech antických řádů, je však otázkou, která je absurdní jen zdánlivě. Aniž bych sám byl příznivcem malých oken a šikmých střech, je třeba říci, že z hlediska ekologie se jedná o mimořádně výhodné řešení. Navíc porovnáme-li po osmdesáti letech náklady na průběžné opravy památek funkcionalismu a budov tradičně vyhlížejících, tradice vítězí s přehledem. To je pro vizionáře moderny smutná vizitka, pro budovy ministerstev naopak útěchou. Útěchou za to, že si je turisté bez špetky porozumění vyfotí leda z legrace – Kafka's Castle on the riverside.