výtvarné umění

Znáte to – chodíte kolem a ani vás nenapadne nahlédnout dovnitř. Nestisknete kliku honosných dveří, protože nevíte, že v atriu budovy na vás čeká překvapivě dobrá výstava. Mluvím o brněnském divadle Reduta, údajně nejstarší divadelní budově ve střední Evropě. Pětice mladých umělců ve složení Barbora Fardová, David Fišer, Veronika Psotková, Jana Smělíková a Jiří Štencek zde představuje svá díla pod názvem Domácí štěstí.

V galerii Velryba je do 18. března otevřena příjemná, pocitová výstava studentky FAMU Alžběty Diringerové. Ve sklepních prostorech na dně velrybího břicha nalézáme maličký osobní vesmír a prožíváme něžnou meditaci nad dětstvím a jeho postupnou transformací v dospělost při současném zachování citlivé dětské optiky. Ačkoli je zde instalováno minimum objektů, jejich působení a rezonování je však o to silnější.

Galerijní skatepark – těmito slovy popisuje povahu své první výstavy mladý olomoucký umělec David Grygárek. Já bych použila jiná slova – hravé recyklované umění v posprejovaném kabátě. Do tohoto kabátu Grygárek obléká všelijaké obrazy a prostorové instalace poskládané z rozličných komponentů, jejichž temná minulost se s největší pravděpodobností váže k nějakému smetišti. Nemohou se tak sice pochlubit urozeným původem, o to ctnostnější je však recyklační proces, díky němuž jednotlivá díla vznikla.

Po výstavě, která se ohlížela za tvorbou českých a slovenských výtvarníků uplynulých dvaceti let, připravilo Muzeum města Brna další ohlédnutí. Tentokrát za rakouským uměním s důrazem na posledních patnáct let. Ačkoli je Vídeň pro Čechy poměrně dobře dostupná, není místní umění hlavním tahákem kulturní turistiky. Umění Vídeňanů bylo nejen nám, ale i jim samým skryto, uskladněno v depozitářích. Doslova dlouho neviděno.

V pražské galerii 35m2, tísnící se v Café Pavlač uprostřed Žižkova, vystupují v koncepci nazvané Egyptian Reggae nad povrch zření hieroglyfy našeho světa. Vizuální kvalita abstrahovaného komunikačního fragmentu (hieroglyf jako součást konkrétního komunikačního diskurzu) je nejdůležitějším prvkem, který se rodí v tvorbě Anežky Hoškové.

Výtvarník David Böhm hraje se svým divákem hru na významy. Odmítá jedinou interpretaci svých děl a podotýká, že každý si může hledat svůj vlastní výklad. Experimentuje s náměty, technikami, materiálem i prostorem. Bez okolků tvoří a inspiraci vytrhává z okolního světa. V autorské dvojici s Jiřím Frantou se dostal do finále loňského ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého pro talentované mladé umělce. A na sklonku roku vydal svůj první komiks s názvem Ticho hrocha.

Pro příznivce současného umění je Vitásková dalším přírůstkem s ostrými zoubky. Zastánci konzervativní scény budou naopak lapat po dechu: ostříhané vlasy, spoutané ruce, mléčná extáze. Fanatické vytržení či sexuální obsese? Anything else! Témata těla a tělesnosti, vztahů mezi mužem a ženou a vymezování vlastní identity jsou primárními vyjadřovacími modely v symbolické rovině. V jejím podání však přinášejí skutečně „něco neotřelého“.