výtvarné umění
Kategorie:
Uzamčený velikán – Mikoláš Aleš 1852–2007
Pražský hrad vsadil v předvánoční čas na jistotu a zahájil v prostorách Jízdárny rozsáhlou retrospektivu Mikoláše Alše. Zvýšený zájem veřejnosti o velká a známá jména může být sám o sobě dobrým důvodem pro pořádání podobných výstav, existují však i jiné motivace znovu otvírat ty nejohmatanější svazky českých dějin umění? Obvyklým vysvětlením bývá zvolení nového úhlu pohledu či rozšíření kontextu. Podobnou argumentaci volí i "hradní" kurátor, když se snaží sledovat historické reflexe Alšova díla a budování malířova mýtu. Zajímavý záměr však bohužel zůstává spíše v rovině nerozpracovaného konceptu.
Exoti, exotika a exotismy
Snad každý z nás alespoň jednou zatoužil navštívit daleké kraje vonící exotikou, probádat a prozkoumat nepoznané a tajemné končiny, plné nástrah a neznámých bytostí, podivuhodných rituálů, neodolatelně vonících jídel a lahodných moků. Nejen těm, kteří nikdy neměli možnost zažít na vlastní kůži tato úžasná dobrodružství, umožňuje nyní České muzeum výtvarných umění v Praze alespoň na chvíli nahlédnout prostřednictvím tvorby českých umělců a umělkyň do neobyčejných koutů vzdálených zemí i lidské fantazie.
AmP Arquitectos – Beton z Kanárských ostrovů
Galerie Jaroslava Fragnera, která zásobuje pražskou kulturní scénu pravidelnými dávkami architektonických retrospektiv a profilů, sáhla tentokrát až k africkému pobřeží a po našinci Zdeňku Fránkovi představuje dílo ve světě nikoliv zcela neznámých AmP Arquitectos. Ateliér z Kanárských ostrovů, který jinak věnuje velkou péči působivosti všeho, co s ním souvisí, však poctu domácích kurátorů odbyl jen velmi nepřesvědčivou prezentací. Netřeba dodávat, že k vlastní škodě.
Okénko kavárenského povaleče
Vítám vás v Okénku kavárenského povaleče. Je velice pravděpodobné, že vůbec nechápete, co mám tímto názvem na mysli a jak si máte představit téma takové rubriky. Snad průvodce po kavárnách? Nikoli – kavárny zde slouží „jen“ jako útočiště pro městského milovníka krásy, tedy v jazyce těch, kteří se z nějakého více či méně politováníhodného důvodu nemohou obdivování krásy věnovat, povaleče.
USA
Pokud si o Spojených státech amerických nemyslíte nic dobrého, možná vás přesvědčí, anebo alespoň obměkčí výstava Uncertain States of America, která probíhá od 6. prosince do 24. února v Galerii Rudolfinum.
Jacob Holdt: USA 1970–75
Dán Jacob Holdt, s jehož snímky máme nyní jedinečnou šanci seznámit se v pražském Langhansu, nevnímal patrně nikdy sám sebe jako umělce či fotografa, ale především jako člověka, který měl díky svému cestování po USA možnost poznat i osobně prožít život a útrapy těch nejnižších vrstev americké společnosti. Především se mu ale podařilo díky více než 15 000 snímkům, jež se staly v roce 1977 součástí jeho nyní již slavné knihy American Pictures, upozornit na tamní bídu i velké sociální nerovnosti a poodhalit tak roušku té spíše opomíjené tváře jinak prosperujících USA. Díky projekci i vlastním barevným fotografiím kinofilmového formátu se nám tak v Langhansu otevírá pestrá a mnohdy až neuvěřitelná paleta lidských osudů, drobných záblesků štěstí, násilností a utrpení, které často autor sdílel s lidmi, již se nejednou stali jeho dobrými přáteli.
Stopy lidí v Národním muzeu – pešky od pravěku na Měsíc
Pamatuji se dobře na ony dlouhé a pusté chodby plné mramoru, zšeřelé a tiché, na ozvěnu vlastních kroků i na nekonečné vitríny minerálů, mamutí hlavu i na tajnou místnost kdesi v horním podlaží, které jsem se bál a přesto ji vždy znovu hledal, místnost plnou křivičných kostí, srostlých čelistí a preparátů nemluvňat, pamatuji se i na správce, kteří tím labyrintem bloudili společně se mnou, nebo jen tak tu a tam posedávali, uvězněni ve věčnosti staletí mezi dvěma magistrálami. Pamatujete se zřejmě také, Národní muzeum ještě před pár lety. Jaké je ale dnes? A co že je to tam za novou výstavu? Pojďme se společně podívat! Galerie Trafačka: Tichoň a Cimala
Jsme zvyklí chodit na výstavy do tichých a vyhřátých galerií, dívat se na díla decentně osvětlená z takových úhlů, aby se minimalizovaly optické deformace, zvykli jsme si spojovat umění a pohodlí. Čas od času se nám však připomene, že umění je také dobrodružství a risk. Příležitost k takovému připomenutí mají milovníci divoké krásy ve vysočanské galerii Trafačka.
Milena Dopitová jako host Digitální laboratoře AVU
Bojíte se stáří a smrti? I pro vás si jednou přijdou, vzkazuje Milena Dopitová, jejíž přednášku uvedla Digitální laboratoř AVU v Praze 21. 11. 2007. Tato významná současná konceptuální umělkyně na sebe upozornila již v polovině 90. let 20. století svým výrazně sociálně orientovaným uměleckým projevem. Jako zakládající členka skupiny Pondělí, zaměřující se především na všednodennost a běžnou banalitu, patřila např. vedle Pavla Humhala k těm výtvarníkům, kteří se začali intenzivně zabývat stále naléhavějšími společenskými tématy, jako jsou hledání vlastní identity, pocit osamění, křehké a vratké etapy v životě člověka – dospívání, mateřství, stáří či samotná smrt.






