výtvarné umění

V pražské galerii 35m2, tísnící se v Café Pavlač uprostřed Žižkova, vystupují v koncepci nazvané Egyptian Reggae nad povrch zření hieroglyfy našeho světa. Vizuální kvalita abstrahovaného komunikačního fragmentu (hieroglyf jako součást konkrétního komunikačního diskurzu) je nejdůležitějším prvkem, který se rodí v tvorbě Anežky Hoškové.

Výtvarník David Böhm hraje se svým divákem hru na významy. Odmítá jedinou interpretaci svých děl a podotýká, že každý si může hledat svůj vlastní výklad. Experimentuje s náměty, technikami, materiálem i prostorem. Bez okolků tvoří a inspiraci vytrhává z okolního světa. V autorské dvojici s Jiřím Frantou se dostal do finále loňského ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého pro talentované mladé umělce. A na sklonku roku vydal svůj první komiks s názvem Ticho hrocha.

Pro příznivce současného umění je Vitásková dalším přírůstkem s ostrými zoubky. Zastánci konzervativní scény budou naopak lapat po dechu: ostříhané vlasy, spoutané ruce, mléčná extáze. Fanatické vytržení či sexuální obsese? Anything else! Témata těla a tělesnosti, vztahů mezi mužem a ženou a vymezování vlastní identity jsou primárními vyjadřovacími modely v symbolické rovině. V jejím podání však přinášejí skutečně „něco neotřelého“.

S příchodem nového roku 2010 představila Fakulta umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem také novou Galerii Rampa. Jako první z dokončených budov v nově vznikajícím univerzitním areálu tak mohla fakulta v rámci prostorových dispozic dát příležitost vzniku galerie na vlastní půdě; nachází se ve čtvrtém patře budovy s možností bezbariérového přístupu.

Nedávná aféra kolem uzavření českobudějovické galerie pomohla výtvarnému umění do ranku mediálně zajímavých zpráv. Zájem ovšem rychle opadl po prohlášení, že galerie bude zachována aspoň do konce roku 2010. Můžeme však být klidní? Problém se pravděpodobně bude za rok opakovat, financování kulturních institucí zůstává bolavým místem veřejných financí. Zvlášť v době krize je to zpravidla první položka rozpočtů, již spravovatelé veřejných peněz seškrtají.

Street art krystalizuje z šedi městského prostoru. Jeho projevy by tudíž měly sahat hluboko do minulosti. Zkusme se vrátit v čase zpět. Vyberme si rok 1949: v roce 1949 je Vladimíru Boudníkovi dvacet pět let, zrovna absolvoval Státní grafickou školu a ve volném čase maluje po oprýskaných zdech ve veřejném prostoru obličeje a fantaskní ptáky, v jejichž křídlech sídlí děs.