výtvarné umění

Agnieszka Katarzyna Kozyra (nar. 1963) patří v současnosti mezi nejznámější polské umělkyně. Ačkoliv její rané práce vyvolávaly ve společnosti ostré polemiky, nyní je už její dílo přijímáno, a to nejen na domácí výtvarné scéně, spíše jako „klasika“ než drzá provokace. Ve svých mnohdy kontroverzních performancích, videích a instalacích se zaměřuje především na naléhavá a aktuální sociální témata i tabu, dotýkající se otázek genderu, stárnutí, nemoci, smrti i víry. Její konceptuální projev bývá proto mnohdy označován jako „kritické umění“.

Od 4. června je v nově otevřené galerii Dvorak sec contemporary vystavena sbírka starších děl známého a kontroverzního umělce Davida Černého. Ten se proslavil zejména dílem Entropa, která je skládačkou všech zemí Evropské unie a byla sestavena v rámci českého předsednictví EU. Plastika, jejíž jméno obletělo svět, bude viset na odiv až do 4. ledna 2010 v pražském centru DOX.

Rozhodně příjemná instituce. Budova sama jakoby pulzuje, plná světla, sem tam nepotlačený výkřik inspirace, sem tam rozbitý artefakt. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (VŠUP) hrdě vystavuje výsledek dřiny, tápání a tvarování vizí svých studentů. Po designovém, příznačně červeném, a přesto barvami hýřícím Heinz Artu představila klauzurní práce. A v úterý 16. června se blýskne finálními produkty kreativních mozků (a duší) – začínají třítýdenní DIPLOMKY 2009.

Rostliny pučí na zdech. Světlušky dovádějí na stěnách. Ptačí zpěv doprovází hukot rozbouřené říčky. A přece nejsme v lese. Tedy ne doopravdy. To se jen příroda rozhodla dočasně změnit své sídlo. Šternberská galerie je v této době proměněna v hustou síť výtvarných krajin, které byly doslova „vypěstovány“ pod rukama citlivého a vnímavého Miloše Šejna. O tom, jak se píšou krajiny, vás přesvědčí Šejnova retrospektiva ve Šternberku, jež potrvá do 19. června.

„Nic není nikdy uzavřené ani hotové. Poměr dokončenosti a jistoty je pouhá iluze“.

Robert Šalanda

Lyžaři, krajiny, gotika. A ještě zašifrovaný Robert Šalanda. To všechno pohromadě v olomoucké galerii Caesar, která pozřela elixír mládí a pěstuje si svěžího ducha. Šalandova výstava s názvem Zkus to znovu, třeba jsi se spletl není žádným omylem ani chybou. Právě naopak. Divákovi nabízí originalitu, tajemno a latentní hravost.

V prostorách bývalé kanalizační čistírny v Praze Bubenči se koná další interaktivní výstava projektu Orbis Pictus, Labyrint světla. Koncept exhibice volně inspirované myšlenkami Jana Amose Komenského vytvořili Petr Nikl a Ondřej Smeykal. Své objekty zde vystavuje také například Dan Hanzlík, Jiří Konvrzek, Ueli Seiler, Zdeněk Šmíd nebo Quido Sen.

Spodní proud vyvěrající v Rudolfinu nechává ze svých hlubin vyplouvat na hladinu cosi temně znepokojujícího. Čtveřici autorů Jiřího Straku, Jonathana Meese, Martina Edera a Josefa Bolfa nevybral však kurátor Petr Nedoma pro tento projekt pravděpodobně pouze proto, že patří ke stejné generaci. Ačkoliv je výtvarný jazyk každého z nich zcela rozdílný, představy, které vyjádřili či zhmotnili ve svých dílech, se zde vynořují jako podivné přízraky, hybridní kříženci vysokého umění s tím nejpokleslejším, ironické skeče a zasuté zrůdné fantazie, které mohou svou svérázností přitahovat, ale současně i značně provokovat.