výtvarné umění

Jednou z důležitých životních otázek je, zda si mezi různými událostmi a informacemi zachycenými v toku našeho života utváříme sami libovolná spojení, a tak splétáme jedinečnou osobní síť, anebo jestli žijeme v iluzi svobody, zatímco jsme promyšleně směrováni k automatickým asociacím, k určitým typům propojování, ergo myšlení, ergo žití. V pokusu o promyšlení tohoto problému využiji dvě netradičně pojaté výstavy probíhající v Praze; první bude Snadná danost Jiřího Franty a Davida Böhma, druhou politicky angažované Meze tolerance skupiny Guma Guar.

Výrazné plochy rozeklaných a dynamických kubo-expresivních krajin, prosté civilní náměty, abstraktní linie i teskně potemnělé vesnické výjevy – rozmanitá a pestrá paleta charakterizuje dílo Františka Foltýna, jehož velkou retrospektivu zahájenou v Brně představuje nyní GhmP v pražském domě U Kamenného zvonu. Velký prostor věnovala zejména malířově nejvíce ceněné abstraktní tvorbě, kterou se zabýval jako jeden z mála českých umělců už ve dvacátých letech 20. století, i když se jako představitel umělecké moderny inspiroval také vlivy kubismu, exprese či futurismu.

Některé výstavy jsou překvapivé tím, že pro nás objeví autora, kterého jsme neznali a přece měli znát, jiné odkryjí jiný možný úhel pohledu na výtvarné dění, jiné zase šokují novostí a radikálností prezentovaných děl. Výstava Současný český kubismus, která probíhala do minulé neděle ve Staroměstské radnici, překvapila hlavně tím, že šlo o vtip.

V předcházejících dílech našeho seriálu jsme se zabývali stavbami, které na scéně pražské kotliny neodehrály role ani tak sólové, jako spíš skromně zastupovaly komparz určitých méně viditelných, byť významných fenoménů. Dnes naproti tomu strhneme světelný kužel přímo doprostřed jeviště, do míst, kde si na horním konci Václavského náměstí v roce 1972 sebevědomě podepřel hlavu černý mimozemšťan. Je-li mimozemšťan skutečně tak ošklivý, anebo je naopak přece jen hodný obdivu, o to se od té doby vedou nekončící pře – v dějinách pražské moderní architektury patrně vůbec nejdelší.

Minulý týden vystoupil výtvarník a performer Petr Nikl v sále pražské Městské knihovny se svou podivínskou divadelně-hudební hříčkou Bludný rybář, kterou sám pojmenoval jako bizarní pásmo či leporelo písňových obrazů. Po vlastní performanci následovala ještě projekce zhruba hodinového loutkového filmu – vizuálního ztvárnění Mozartova Requiem, na němž umělec pracoval společně se členy Laurychova divadla a kameramanem Martinem Štěpánem. Poprvé svůj snímek představil loni v létě v pražském divadle Archa a ani tentokráte nezapřel svou duši nenapravitelného snílka, jež stále láká jeho mysl lovit v nekonečných hlubinách vlastní představivosti.

Jestli máte rádi filmy Davida Lynche a jejich specificky temnoněžnou atmosféru, na výstavě Gregory Crewdsona byste si mohli přijít na své. Ostatně tento americký fotograf se nikdy netajil tím, že ho Lynch, podobně jako Hitchcock či malíř chladných kompozic Hopper, velmi inspiroval.

Zatímco vesele okatá žabička na Letné se s definitivní platností etablovala za architektonickou kauzu desetiletí, na druhou stavbu veřejné knihovny, kterou Praze začátek 21. století přinese, se v médiích téměř úplně zapomnělo. Hmotná stavba zaobleného půdorysu a dvoumiliardového rozpočtu, která bude koncem roku dokončena v areálu vysokých škol v Dejvicích, jako by o pozornost ani nestála. Ptát se proč však znamená ptát se po symptomatických rysech tuzemské architektury vůbec.