výtvarné umění

Naštěstí se v horských letoviscích lze věnovat i jiným záležitostem než zimním sportům, říká si kavárenský povaleč. Navíc letos ani nebude za největšího zevla, protože sněhu je tak málo, že na sjezdovkách je sníh technický a navíc mokrý, a běžkařům zase odvezli půlku Jizerské magistrály do nížiny na mistrovství. Takže vlastně nezbývá než jít na malou zdravotní procházku a pak zavítat do kavárny.

Vltava je Praze tím, čím je Amazonka deštnému pralesu. Jeden organizmus na březích toho druhého. Padlé kmeny tisovců smáčené v temné hladině jsou oblouky mostů paprskovitě roztažené nad náplavkami. Krokodýli jsou parníky. Opice turisty. Ale vraťme se k mostům – o nich dnes chceme psát. Jako stavby, kterým je ve stísněném pralese města dán prostor zdaleka nejvelkorysejší, prostor hladiny, jsou pro jeho charakter určující. Překvapivé přitom je, že původně rostly do zcela jiných tvarů.

V jednom ze svých posledních článků jsem se zmínila o vzácné kávě Kopi luwak, jejímž zdrojem je trus nočního zvířete, které se podobá kočce a nazývá se cibetka (neboli krásně česky ovíječ skvrnitý). Cibetky jsou rozšířeny od Asie přes Afriku po jižní Evropu, ovšem pouze v Indonésii a na Filipínách se živí i sladkými kávovými bobulemi. Ty procházejí jejich trávicím traktem, aniž by byla strávena jádra – kávová zrna. Ta jsou následně přirozeně vyexpedována z těla, sesbírána domorodci a káva, která se z nich připravuje, je právě onou vzácnou a drahou pochutinou na kavárenských stolcích opravdových labužníků.

Pokud jste neměli možnost zajet v loňském roce na 52. bienále současného umění v Benátkách, přijměte jako malou (i když pravděpodobně méně uspokojivou) cenu útěchy pozvání do pražského Veletržního paláce na prezentaci diskutovaného projektu Kolekce – série Ireny Jůzové, jež se stala vítězkou výtvarného řešení Česko-slovenského pavilonu pro rok 2007.

Díky festivalu Transmediale se Berlín každoročně promění na epicentrum nových médií a digitální kultury. V berlínském Domě světových kultur (Haus der Kulturen der Welt) bylo letos do 3. února možno setkat se s akademiky, nezávislými umělci i mediálními aktivisty, zhlédnout výstavu digitálního umění, sledovat filmové a video projekce, hudební a divadelní performance či se zúčastnit nejrůznějších workshopů. Podtitulem letošního ročníku bylo heslo Conspire vyjadřující kolaborativní, konspirativní aspekt umělecké spolupráce.

Předtím, než byla v roce 1992 uvedena do provozu, a ještě dlouhou dobu poté, čelila žižkovská televizní věž všestranné a mnohdy zcela nekompromisní kritice. Následujícím článkem, třetím v rámci našeho komorního seriálu, se na celý tehdejší humbuk – i na věž samotnou – podíváme s odstupem, abychom se v rychlosti pokusili dokázat, že vlnové signály všech možných délek nejsou na nás, na Pražany, dštěny z bolševického ukazováku, nýbrž z architektonicky neobyčejně zajímavého kousku. Tedy vzhůru!

Letos je nebývale mnoho lednových dní i v Praze slunečných, až teplých a příjemných. Ať už za to vděčíme globálnímu oteplování nebo přirozeným přírodním cyklům, je to z hlediska prožitku úplně jedno, a pokud se necháme svést k nějaké úvaze, pak snad jedině na téma „Potřebujeme v nížinách vůbec zimu?“, přičemž bych doporučovala uspořádat referendum, než za nás autoritativní matka příroda rozhodne zase sama…