výtvarné umění

Jsme zvyklí chodit na výstavy do tichých a vyhřátých galerií, dívat se na díla decentně osvětlená z takových úhlů, aby se minimalizovaly optické deformace, zvykli jsme si spojovat umění a pohodlí. Čas od času se nám však připomene, že umění je také dobrodružství a risk. Příležitost k takovému připomenutí mají milovníci divoké krásy ve vysočanské galerii Trafačka.

Bojíte se stáří a smrti? I pro vás si jednou přijdou, vzkazuje Milena Dopitová, jejíž přednášku uvedla Digitální laboratoř AVU v Praze 21. 11. 2007. Tato významná současná konceptuální umělkyně na sebe upozornila již v polovině 90. let 20. století svým výrazně sociálně orientovaným uměleckým projevem. Jako zakládající členka skupiny Pondělí, zaměřující se především na všednodennost a běžnou banalitu, patřila např. vedle Pavla Humhala k těm výtvarníkům, kteří se začali intenzivně zabývat stále naléhavějšími společenskými tématy, jako jsou hledání vlastní identity, pocit osamění, křehké a vratké etapy v životě člověka – dospívání, mateřství, stáří či samotná smrt.

Už máte dost prohlášení typu „realita se stává uměním“? Jste unaveni návštěvami galerií, ve kterých si nikdy nemůžete být jisti, co je vystavený exponát a co pouhý pracovní nepořádek? Nebaví vás konceptuální projekty, nekonečná nudná videa, nicneříkající instalace bez jakéhokoli ohledu na diváka, považujete tvorbu většiny mladých umělců, kteří vyhrávají prestižní ceny, za prezentaci produkce duševní masturbace rádobygéniů? Nezoufejte, neznamená to, že jste úplně zapšklí mimoni, jste totiž pouze potencionálními stuckisty!

Před 400 lety se narodil a před 330 lety zemřel geniální český umělec Václav Hollar. Dvojí výročí neušlo pozornosti Národní galerie, která na počest uspořádala v Paláci Kinských velkou retrospektivní výstavu – největší za poslední dvě dekády.

Média se dají těžko zavařit jako okurky, zabalit do bedny a postavit někam do suchého koutku se stálou teplotou a doufat, že se nezkazí. Ale jak uchránit média nestabilní? Dnešní starosti s videem brzo vystřídají trable s dívídíčky. Kam přijdou CD kolekce, rozrůstající se po domácích i veřejných knihovnách? Stále se digitalizuje, a tak je třeba vhodně archivovat.

Od 15. listopadu až do 3. února 2008 bude ve výstavních sálech Obecního domu probíhat velká retrospektivní výstava děl malíře Josefa Lady (1887–1957). Expozice byla uspořádána při příležitosti dvojitého malířova výročí připadajícího na letošní prosinec – 120 let od Ladova narození a 50 let od jeho smrti.

Umělci, obzvláště ti výtvarní, potřebují komentátory, znalce a kritiky umění. S tím lze polemizovat, ale ne to popírat. Zvláště ne poté, co člověk navštíví předávání prestižního ocenění pro mladé umělce: je-li nějaký dojem zvlášť výrazný, pak ten, že když mluví díla sama za sebe, dojem je ucházející až vynikající, ale když promluví umělec, ať už na kameru v doprovodném dokumentu k výstavě promítaném v NoD, anebo přímo při předávání v klubu Roxy, kouzlo pomíjí. Z toho můžeme buď vyvozovat, že umělec promlouvá skrze své dílo a cokoliv, co k němu dodá, je navíc, anebo že nezáleží ani tak na díle samém, jako spíše na tom, jak pěkně o něm někdo dokáže promluvit…