výtvarné umění

V Museu Kampa vystavuje londýnský výtvarník Julian Opie. Jak už je na Kampě zvykem, setkáme se se zahraničním autorem zvučného jména, leč formou velice skromnou na nepatrném půdorysu. Na podzim to byl Joseph Beuys, v zimě Bernardi Roig a teď na jaře Julian Opie. Meda Mládková přivádí do Prahy to nejaktuálnější ze současného umění, klobouk dolů, leč motto „méně je někdy více“ přestává platit ve chvíli, kdy všechno přehlédnete jedním pohledem. A to má být celé? Stejný charakter mají také prezentovaná díla Juliana Opieho: svá tajemství vyjeví v několika okamžicích a pak již nezůstává nic, co by dále dráždilo divákovu zvědavost.

Čtvrtý díl našeho cyklu věnujeme Wenzelu Hablikovi (1881–1934), umělci patřícímu do okruhu německých Čechů. Ačkoli české dějiny umění vyvinuly v posledních desetiletích značnou snahu o jejich rehabilitaci, zůstávají nadále mimo zorný úhel širšího publika. Osudným se jim stalo zejména časté víření hladiny nacionálních vášní, tak příznačné pro minulé století. Je nejvyšší čas rozčeřené vody uklidnit a s chladnou hlavou se pustit do objevování jejich netušené umělecké kvality.

Pan architekt – světově uznávaný, v Británii žijící – Kaplický řekl XY: „Samozřejmě to mezi lidmi nebude stoprocentně populární, ale to je mi jedno.“ K čemuže ta věta patří? No samozřejmě k jeho obří chobotnici. Tak totiž bude vypadat nová Národní knihovna českého národa. Druhá (po první městské knihovně – okolo 1920) stavba, určená od svého počátku pro skladování knih. Kniha, produkt největšího vynálezu všech dob! Knihovna, místo, kde se schraňuje vědění lidstva! V Čechách oboje bude bydlet v bříšku obří zelené chobotnice.

Jednou za čas se na umělecké scéně objeví renesanční osobnost, která v sobě zahrnuje velice pestrou a širokou škálu talentů. Takovým „umělcem bez hranic“ byl i František Tröster, scénograf, architekt, malíř, autor výstav a průmyslový designér v jedné osobě. S jeho díly a uměleckými východisky seznamuje návštěvníky výstava František Tröster – Básník světla a prostoru, právě probíhající v Obecním domě.

Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně hostí od minulého týdne „výběr z reakcí současného umění na ekonomii, racionalitu a konzumerismus“. Můžeme hovořit o angažovaném umění? Politikum není pro vystavující umělce hlavním tématem, jen zdrojem inspirace, střípky konzumního světa nejsou divákům bolestivě vmeteny do očí, autoři z nich skládají pestré mozaiky, které více než promlouvat chtějí strhávat pozornost. Atributy konzumního světa jsou pak pouze materiálem na hraní. Zasmějeme se společně s umělci západní civilizaci, zasmějeme se sobě samým jako kolečkám v soustrojí kapitalismu. Budeme oslněni kreativitou a nápaditostí.

Od soboty 5. května mají zájemci o lidskou anatomii možnost zhlédnout unikátní výstavu v pražské Lucerně. Světově proslulá muzejní expozice Bodies The Exhibition vystavující reálná lidská těla, která současně probíhá ve více světových metropolích, už předem vyvolává rozporuplné reakce.

Poslední akcí ve Fragnerově galerii na Betlémském náměstí je přehlídka projektů slovinského ateliéru Sadar Vuga Arhitekti, která měla svou premiéru na letošním benátském Bienále. Páteří výstavy jsou „formule“ – základní principy a východiska tvorby ateliéru. Sedmnácti projektům, prezentovaným fotografiemi v masivních stříbrných rámech, odpovídá sedmnáct formulí, se kterými je návštěvník seznamován formou zlatých medailí s embosovanými piktogramy. Přestože jsem zprvu nemohl věřit svým očím, musel jsem se nakonec usmát. Idea realizovat výstavu v takto nevkusně okázalé formě se měla zrodit poté, co do ateliéru přišla podobně laděná pohlednice z dovolené v USA od Vugovy tetičky. Proč to vůbec zmiňuji – tato historka nám toho totiž o „konceptech“ ateliéru napoví mnohem víc než sedmnáct nicneříkajících medailí, jejichž sdělení by se dalo shrnout do jediné věty: Koncept vlastně nemáme žádný, principem naší práce je hra, inspirace může přijít odkudkoli, vtip si ceníme výše než vkus.