Ve street artu je něco jako Obama v politice. Profláklý, populární,
směle chrlící myšlenky, které se nemohou nikomu normálnímu protivit.
Chrlí o válce, chrlí pro mír, chrlí o drobných absurditách, lásce,
válce, míru, míru a válce. A činí to s až dech beroucí
přímočarostí a jednoduchostí. Je jako přestárlý hipík, který se
zapomněl v období květin a volné lásky. I když někomu může mezi
street artery připadat trochu jako pop, je to dobrý pop. Řemeslně
vytvarovaný k dokonalosti, trademarkový, nezaměnitelný, s jasnou
myšlenkou, často v plačtivém povzdechu ukazující na lidskou hloupost.
Banksy už udělal ledacos. Ve svých kouscích přinutil policisty se
líbat, zasekl sekyru do telefonní budky, vyměnil obrazy v galeriích,
namaloval britský parlament naplněný opicemi, na librách vyměnil hlavu
královny za hlavu lady Diany a Bank of England za Banksy of England, když
Paris Hilton vydala hudební CD, udělal satiru na booklet její desky, nebo
pomaloval slona, aby splýval s tapetou pokoje.
Ulice proměnil v galerie, aby záhy vstoupil i do nich. Na jeho letošní
letní výstavě v Bristolu se dveře netrhly. Dobyl si místo mezi
respektovanými umělci, na jejichž nový počin se netrpělivě čeká. Jeho
díla si kupují celebrity (i se zdí). A i když se tak Banksy stal
v podstatě mainstreamovou záležitostí, nepřestal být autentický,
upřímný, hravý a kvalitní.
Jít si něco nakreslit na ulici může každý, kdo má dost odvahy. Street
arterů je velké množství, ale žádný není tak notoricky známý jako
právě Banksy (konkurovat by mu snad mohl jedině Shepard Fairey, známý ve
street artu spíše jako Obey). Pokud se začnete zajímat o street art, je
obvykle jedním z prvních, na které narazíte.
Důvodů, proč je vlajkovou osobností street artu právě on, je jistě
mnoho. Já vybírám tři, které vidím jako nejdůležitější. Banksy si
umí vybrat téma – všímá si každodenních mikroskopických mezilidských
dějů stejně jako událostí, které hýbou světem. Když už téma má, umí
ho zpracovat tak, aby bylo jasné, vzbudilo reakci, pobavilo, mělo myšlenku,
pointu, poukazovalo na absurditu.
A v neposlední řadě jsou jeho věci prostě hezké a dobře technicky
zvládnuté.
Má zkrátka jasné vidění světa, které se nebojí vyjádřit, a
neuvěřitelné tematické rozpětí, sahající od politiky přes lásku až
k prosté hříčce s prostorem. Jeho díla jsou pacifistická, vyslovující
se proti globalizaci, ironická, zábavná.
Banksy začínal s graffiti v 90. letech a vyšel z bristolské scény.
Už od začátku používal jako součást svých kusů šablony. Jeho krysy a
celkový styl se podobá jeho staršímu francouzskému kolegovi Bleku le
Ratovi. Stejně jako mnozí další street arteři hodně cestuje po světě.
Obrazu svému tak nepřizpůsobil jen Londýn nebo Bristol, ale také
například zeď oddělující izraelská a palestinská území nebo
New York.
Osobně mám nejradši toho Banksyho, který nehraje na city, ale docela
obyčejně se dostává do dialogu s prostorem. Zbožňuju Banksyho, který se
nebojí si hrát. Dá význam 
opadané omítce, zkritizuje
všudypřítomnost sledovacích kamer nebo zákaz hraní míčových her. Zabije
telefonní budku. Pověsí pruhy ze zebry na šňůru na věšení prádla.
Nakreslí kytku jako vyústění pruhů na silnici.
V jeho práci je velmi důležitý aspekt hravosti a drzosti. Banksy se
dívá optikou dítěte a je puberťákem, který si myslí, že má pravdu.
Ukazuje nám, jaký svět je, a připomíná i to, jaký by být měl. Je
zaseknutý kdesi na cestě k dospělosti dost možná proto, že prostě
dospět nechce. Rozhodl se tak. A tak to tak je. Love it or hate it.
Or both.
