Začátek konce ságy jménem Harry Potter

Knihy o nezletilém kouzelníkovi s jizvou na čele a kulatými obroučkami začínaly jako taková trochu jiná, ale v jádru přece jen pohádka, vcelku vlastně klasika – sirotek s nejasnou minulostí bydlí v přístěnku pod schody v rodině své tety, kde všichni skáčou kolem rozmazleného bratránka s pupkem a uvažováním na úrovni tasemnice. Situace se zdá zoufale bezvýchodná, pak ale přichází Harryho jedenácté narozeniny a začnou se dít věci. Kdo si něco podobného nikdy nepřál?

Mudlové i famfrpál aneb knihy ještě pro děti

Rowlingová v prvních dvou knihách (Kámen mudrců a Tajemná komnata) mírně řečeno tlačila na pilu, z Harryho udělala tak dokonalého hrdinu, že to ani lidské nebylo, jeho kamarádi i ostatní postavy jen tak přicmrndávali, na nějakou detailnější charakterizaci téměř nezbyl prostor. Ovšem i tak šlo o příběhy napsané čtivým jazykem, kterým se podařilo oslovit dětské duše a nastartovat jejich hlad po dalších dílech kouzelnické série. Lákadlem byla mimo jiné až puntičkářská propracovanost kouzelnického světa, který mohl existovat klidně za nejbližším rohem, pod víkem kanálu, ve vedlejší místnosti. Autorka nic nenechala náhodě, vše měla domyšlené, a tak si při čtení člověk nekladl otázky, jak je co možné – knihy si neříkaly o jeho shovívavost, fungovaly jako dobře promazaný stroj, kdy všechno někam pasuje, což se s definitivní platností potvrdilo i u dalších dvou dílů.

Kult Harryho Pottera sílí, svět mu leží u nohou

Vězeň z Azkabanu a Ohnivý pohár patří k nejlepším z potterovských knih. Těm, co se čtou jedním dechem a přes noc – strhující příběh, do detailu promyšlené zápletky, které pracují s informacemi, co člověk přehlédl a často skoro zapomněl. Nával nadšení stoupá s nečekanými odhaleními a spojitostmi, Rowlingová si přímo lebedí ve splétání, své čtenáře utáhne na nudli a v pravý čas ohromí. Harry je najednou klukem z krve a kostí – má nejen dobré vlastnosti a je jasné, že bez Hermiony a Rona by daleko nedošel, v ději přichází na řadu i vkusně podané první lásky a zamilování.

Více prostoru je také věnováno charakterizaci postav, které sice nehrají hlavní role, ale i tak mají vcelku důležitou úlohu – dvojčata Weasleyovi jsou skutečně vtipní kluci a ne proto, že se to o nich píše, ale proto, že zkrátka jsou, plastičnosti se dostává i už od počátku ambivalentnímu profesorovi Severusi Snapeovi a mimo to zlo v podobě Lorda Voldemorta a jeho nohsledů Smrtijedů je tu najednou skutečně zlem, pohádkové zabarvení příběhu Harry Pottera pomalu mizí, začíná nemilosrdná fantasy sága popisující téměř až mytický příběh dneška.

Kterým směrem z vrcholu?

Dál pak vychází pátý díl Fénixův řád – nejdelší a nejslabší pokračování Harryho Pottera, které přineslo i do tábora těch největších nadšenců zklamání. Děj se rozsypal do několika nepříliš silných linií, v knize jsou hluchá místa, v některých momentech nastává dokonce zmatek. Všechno zachraňuje postava nelítostné byrokratky, rádoby morální diktátorky a zaměstnankyně ministerstva Dolores Umbridgové. Hlad čtenářů po pokračování a jejich nadšení dělat tak trochu šílené věci, jádro síly fenoménu Harry Potter, se přesouvá z knih právě na ně – přes noc překládají téměř osm set stran anglického originálu, aby pak stejně před knihkupectvím čekali, až vyjde oficiální verze českého vydání. Kromě toho v tento moment už HP fenomén přiživují vedle knih i jejich postupně vznikající filmová zpracování.

Princem dvojí krve se příběh Harryho Pottera vrátil k pointovanému a hlavně strukturovanému ději bez odboček, aby sedmým pokračováním Relikvie smrti Rowlingová svou ságu zakončila. Suverenita jejího vyprávění v posledním pokračování utáhla i to, že se neodehrává ve Škole čar a kouzel v Bradavicích.

Na všech sedm potterovských knih se nelze dívat jen jako na obyčejnou sérii, jde především o literaturu, která rostla a vyvíjela se se svým čtenářem. I proto zůstává otázkou, zda každý díl Harryho Pottera obstojí či má obstát samostatně anebo jen jako součást celku fenoménu.

Na stříbrném plátně

Podobně tomu bylo a je i u filmových zpracování: Chris Columbus nenastavil vysokou laťku a oba dva první díly posunul oproti předloze ještě o kus blíž k pseudopsychologickému kýči. Při natáčení Kamene mudrců bylo předem jasné, že půjde o úspěšný snímek – fanoušků Harryho Pottera přibývalo geometrickou řadou, a tak namísto hledání adekvátní formy, jak lze pojmout knihu o Harry Potterovi, se spíše soustředil na líbivost a učesanost, aby to celé pěkně vypadalo. Zjednodušil, místy až zbagatelizoval vyznění knih a některé momenty přesladil srdceryvnými scénami typu návrat Hagrida v závěru Tajemné komnaty, kdy se studenti v celé slavnostní síni zvednou a hajného dojemně objímají.

Musí se ale nechat, že už první film byl typově přesně obsazený – výbornými volbami byli například Alan Rickman coby profesor Snape, Robbie Coltrane jako Hagrid nebo Maggie Smithová hrající profesorku McGonagallovou.

Od pohádky až na hranice hororu

Režisér třetího pokračování – Alfonso Cuarón se rozhodl film o Harry Potterovi konečně umělecky stylizovat, vznikl tak výtvarně i herecky zajímavý a hlavně diametrálně jiný tvar, než jaké byly první dva filmy, ale vedle krásných obrazů vymizel příběh – příliš se škrtalo, poprvé se skutečně bojovalo s prostorem, do filmu se nevešly ani dvě třetiny knižního příběhu. Na druhou stranu – devizou snímku byli dětští hrdinové, kteří se namísto statování v pěkných kostýmech a lokacích pomalu stávali herci, aby u režiséra Mikea Newella ve čtvrtém díle – Ohnivý pohár – tuto svou nelehkou cestu dokonali.

Newell filmové zpracování slavné knihy výrazně potemnil, přestal brát ohledy na případného malého diváka a o to víc se zaměřil na uvěřitelnost dějových fakt, postavy postupně zcivilněly, přiblížily se běžnému člověku, přestaly se pitvořit, být jen pohádkovými bytostmi. Celku pomohl i lépe zvládnutý scénář, který z předlohy vyjmul skutečně to pro děj nejdůležitější.

Nečekaně dobrá volba – Nenápadný Brit jménem Yates

Na práci Newella navázal David Yates, který dotáhl poetiku potterovských filmů svým způsobem do dokonalosti, snad i proto na něj padlo rozhodnutí, aby filmové zpracování celé ságy dokončil. Není to špatný nápad, zvládl se výborně popasovat s nepříliš dramatickým Fénixovým řádem a i z Prince dvojí krve udělal film, který splnil víc než jen očekávání, že bude dalším pokračováním. Potom asi ani nebylo překvapením rozhodnutí, že poslední kniha Relikvie smrti bude rozdělena do dvou filmů – sice se nelze nepodivit tomu, že ne nejdelší předloha, ale ta poslední bude mít dvě pokračování, to už je ale věc vedlejší.

Recenze filmu Harry Potter a Relikvie smrti – část 1: První část posledního dílu aneb Není cesty zpět