V první
části rozhovoru s Valtrem Komárkem, jedním z mála Čechů, který se
osobně setkal s Che Guevarou, jste si mohli přečíst převážně
o životě a názorech Che Guevary. Teď vám přinášíme pokračování, kde
se mluví o smrti, myšlenkovém dědictví a odkazu Guevary jak v kontextu
Kuby, tak celého světa.
První část rozhovoru si můžete přečíst zde: Rozhovor
s Valtrem Komárkem aneb Che Guevara – poslední politický
romantik
Kde a kdy vás zastihla zpráva o jeho smrti ?
To už jsem byl zpátky v Československu, hned poté v řijnu 1967.
Jak se to tehdy podávalo v médiích ? Nedeformovala se nějak
pravda, i když se již schylovalo k Pražskému jaru?
Já bych řekl, že ne.
Vnímal jsem to subjektivně, osobně, bylo mi ho strašně líto. Šly chýry,
že ho zastřelili samopalem, když už byl raněný. Vnímal jsem to jako smrt
člověka, kterého jsem měl rád. To už jsem byl ale orientován na Pražské
jaro, brzy nato jsem byl jmenován generálním sekretářem Hospodářské rady
vlády, takže už nebyl moc čas, kromě styků se společnými přáteli,
kteří u mě dělali aspiranturu, když jsem byl v Akademii, nebo když jsem
byl na Kubě konzultovat nějaké věci, bez představy, že by to mohlo nějak
pomoct. Člověk ale nemusí pořád přemýšlet, jak spasit Kubu, a může
chtít třeba spasit Československo.
Jak brali jeho smrt Kubánci?
Oficiálně, Fidelem počínaje, byl brán jako legenda, která se stala
součástí oficiální státní doktríny, pěstována a propagandou
bombasticky využívána.
Taky u nás, v Československu? Připomínali si ho lidi vůbec,
třeba později, za normalizace? A jestli ano, v nějaké nezdeformované
podobě?
To ne, vůbec, protože Sověti ho nesnášeli. Pro ně byla i jeho legenda
naprosto nepřijatelná.
Je jasné, že s takovým časovým rozdílem je to značně
teoretický dotaz, ale nepřistoupila Kuba po roce 1989, kdy se jí zhroutila
celosvětová podpora, na některá z opatření, která jste už navrhoval Vy
po boku Che Guevary – zaměření na lehčí průmysl, obchod s cukrem,
zahraniční turismus…?
Na jedné straně začal Fidel rychle posouvat zdroje, turismus byl jednou ze
stěžejních základen už v našem plánu při rozumném obchodu s cukrem.
Eskalovalo to však již od poloviny 60. let, v 70. se začaly stavět
masivní hotely, dělali tam Španělé, Japonci, Kanaďané. Byly to ale jenom
drobné reformy, kdežto rok 1989, když Gorbačov velmi rychle zrušil
dodávky, překonal Fidel spíš než reformami utužením diktatury, která se
ještě zostřila. Nasadil kontrolní systémy a omezení všeho na minimum.
Ukázal, že je schopen se udržet, ale jen za cenu udržení diktatury. Nešli
cestou reforem, i když s nimi čas od času koketovali. Drželi se ale spíš
kontroly, nějaké pokroky si vynutil ten turismus, příliv deviz je nutil
k nějaké racionalitě, ale pořád to nebyly nijak zvlášť
velké změny.
Dlouho jste pracoval v Prognostickém ústavu. Jak vidíte blízkou
budoucnost Kuby? Mnoho lidí si myslí, že se stane
53. státem USA.
To je naivní
představa. Ten režim je policejně-armádní stát, velice dobře
organizovaný. Armáda je hospodářsky orientovaná, má kdejaké statky a
k tomu ohromně silný policejní systém, modernizovaný, na tom nešetřili.
Představa, že se tam lidi najednou postaví takové síle, asi není
realistická, i když se člověk může mýlit. Prognóza ale musí vycházet
z nějaké rozumné analýzy. Znovu se začíná budit velmocenská hra ze
strany Ruska, vznikla tam nějaká ta aliance a spousta latinskoamerických
států je orientována socialisticky, i když ne tak radikálně. Kuba tedy
těží ze své pozice a pořád stojí proti USA, což si bere jako největší
devizu. Snaží se znemožňovat Spojené státy jako velmocenské impérium,
které si dělá co chce, a to v Latinské Americe pořád zabírá. Pořád
mají pocit, že jsou ušlápnuti, i když je tam řada inteligentních
vzdělaných lidí. Není tedy zásadní důvod myslet si, že se tenhle systém
nějak rychle zhroutí.
Myslíte tedy, že se jenom vymění vrchol pyramidy ?
Nejstarší odešel, Rául tam klidně může být ještě deset let a mají
tam celou vrstvu vycvičených svazáků. Tam je to všechno ještě spojeno
s funkcemi. Tak jako my máme celou řadu mladých kariéristů, mají je
i oni a mladí se derou do hierarchie. Můžou pak jezdit do zahraničí,
dostat se k výhodám.
Co nějaká opozice?
Nějakých mladých idealistů – a všechna úcta k nim – tam může
být nejspíš pár set. Je třeba mít na paměti, že ti lidé jsou unaveni,
otráveni. Pořád tam nemáte nic k dostání, nemají základní potraviny,
ošacení, hračky pro děti, je to trvalý stav nouze. Neumírají hladem,
něco se vždycky najde. Spousta lidí shání dolary, šmelí, je to prorostlé
korupcí, ale všechno pod policejním dozorem. Lidi jsou pořád zpracováváni
bombastickou propagandou, která překonává Goebbelse, a neustále jim tlučou
o hlavu, jak jejich děti mají ve škole příděly, hygienu, lékaře (co je
taky pozůstatek Guevarovy koncepce), zatímco děti v Ekvádoru umírají
hladem. Dennodenně jim cpou příklady, jak je jim dobře, a když se lidí
bojí, v podvědomí udělají kompromis. Byli vděční za změnu, ale
myslím, že by za ni nebojovali. A Amerika taky není v situaci, že by mohla
dělat nějakou invazi na Kubu. Spíš se teď s Obamou přikloní
k mírumilovnějšímu pojetí zahraničních vztahů.
Jaké by mohlo být řešení ?
V rozkladu
způsobeném nasazováním co nejvíce prvků změny, až to dosáhne kritické
hranice. To znamená místo té hloupé blokády nabídnout nějakou analogii
Marshallova plánu, výměna kulturní, aby lidi začali cestovat. Musí se tam
nejdřív změnit psychika a pak už bude jedno, jestli to dorazí studentskou
revolucí, nebo to nebude třeba a oni odejdou chilskou cestou jako Pinochet.
Ale v této fázi je to patová situace, lidi jsou jako rukojmí, pevně
zakovaní do militaristického systému. Není namístě myslet si, že to
vyřešíme podporou těch pár disidentů. Cesta je tam, kde ji tušil již
Kennedy, ve vnitřní demokratizaci bez představ, že budou další Oranžové
nebo Sametové revoluce.
Che Guevara se stal hlavně po pádu socialistického bloku ještě
větším hrdinou a symbolem, než byl v době, kdy byl jenom přetlačován
státní propagandou, a hlavně globálně, nejen v rozvojovém světě. Jaký
je váš názor na tento mýtus?
Na lidi působí vyhraněné a jednoduše formulované věci a postavy.
Krasořečník se asi nemůže stát nějakým lidovým hrdinou. Jejich tendence
od Robina Hooda po Jánošíka je jaksi lidu daná a Che je poslední velká
legenda. Lidé ji chtějí. Je to výraz toho, že jejich naděje ještě
neumřela, pořád chtějí vidět, že má budoucnost. Všechno, co je v nich
pozitivní – odmítaní ponížení třetího světa, hladu, bídy, AIDS,
vyvražďovaní, se v nich probouzí a hlavně pro mladé, kteří mají
ideály, je to evergreen. Mění se jenom nějaké podoby, kritéria, cíle, ale
tah na nějakou lidskou dústojnost, svobodu a bratrství asi pořád platí.
Che zůstává i pro lidi, kteří o něm nic nevědí, jaksi symbolem, který
bojoval proti dikaturám, byl strašně odvážný a chtěl změnit svět.
Jak moc přispěla k této legendě jeho brzká, nesporně
hrdinská, ale taky nerozvážná smrt?
Je to stejné jako u lidí, kteří nečtou, ale znají Máchu a každý rok
ho ucítvají. Kdyby se dožil věku Vrchlického nebo mého a napsal třeba
ještě 60 sbírek, byl by celkem nezajímavý starý dědek. Ta jednoduchost
je v rovnici, že byl strašně odvážný a obětoval život. Pro mladé je to
romantické, hlavně ve vřavě dnešního světa s tím samým krveprolitím a
utiskováním, to se vůbec nezměnilo. Proběhl technický, ekonomický rozvoj,
ale ta polarizace přetrvala, a proto je tahle legenda takhle živá. Je to
pořád aktuální výzva, a kdyby lidí znali jeho názory, byla by ještě
silnejší.
V některých částech světa je považován takřka za světce,
modlí se k němu, stavějí mu oltáře. Jaký to může mít pro svět
význam?
Tahle až analogie
s Kristem je utopická, ale přítomná. Dnešní orientace na zábavu a konzum
je taky umírání společnosti. Nemůžeme vše směňovat za peníze, protože
to jsme najednou v tunelu, ze kterého není cesta ven. To chce rozumný
kompromis morálních hodnot s ekonomickou realitou. To dnešní zbožštění
ekonomiky, že stačí mít plné břicho a mercedes, to je samozřejmě pro
lidi nedůstojné a mladí si to uvědomují. Jednou z nich taky budou pupkatí
pánové v mercedesech, ale zase budou jiní mladí…
V současné fázi vývoje světa bude asi hodně těžké, aby ho
někdo na tom jeho postu symbolu mladého idealismu nahradil…
Já vidím tu jeho legendu na hodně dlouho, dokud nebude například Afrika
v zcela zásadně lepším stavu. My všichni cítíme, že máme za to
zodpovědnost. Většina slušných lidí samozřejmě neudělala vůbec nic
špatného vůči třetímu světu, ale když umírají dětí, víme, že by to
tak nemělo být.
Chystáte se zhlédnout film? A co od něj
očekáváte?
Jistě. Obávám se ho. Nejspíš bude dávat nové podněty, ale asi bude
chtě nechtě glorifikovat guerilu, ten jeho životní omyl. Nevím, jaký bude
ten druhý díl, co se přímo jmenuje Guerila, ale asi z něj bude těžko
vyplývat, že guerila je nesmyslná.
Co byste poradil dnešním mladým politickým
idealistům?
Aby si od Che Guevary vzali tu tezi „Když chci změnit svět, musím
změnit sám sebe“. Ne aby každý začal sám dělat ušlechtilého a
pracovat na sobě, ale pochopit, že to, co se odehrává, není a priori
politcká, ale morální krize. Že by se měli lidé víc zabývat uměním,
duševním životem člověka. Protože dnes se všechno točí kolem ekonomiky
a vše ostatní se orientuje na zábavu. Té je samozřejmě třeba, ale
nedovedu si představit, že by to šlo bez čtení knih, poezie, vážné
hudby, filosofie. Není to nějaké staromilství, to je staré od antiky a nic
jiného stejně nenajdete. Nejde o to, jakou má kniha formu, nebo jestli
chudák skončí na internetu, jde o literární kulturu. Mladí, co chtějí
měnit svět, by si měli uvědomit, že dělat anarchistické demonstrace a
řvát na ty fašouny, že jsou fašouni, a házet po nich cihly je naprostý
nesmysl. V kulturním dědictví je tak široké pole pěstování stránek
lidského ducha proti vyzdvihování hodnot konzumní společnosti, kde chce
být každý manažerem a vydělávat velké peníze! Tenhle cynismus, který se
pěstuje už ve školách, to je největší otevřené bojiště, tady se
odehrává měření sil.
Otázky kladl a rozhovor zpracoval Martin Miklošovič
Napsat komentář