Rozhovor s Valtrem Komárkem na téma Che Guevara – druhá část

To už jsem byl zpátky v Československu, hned poté v řijnu 1967.

Jak se to tehdy podávalo v médiích ? Nedeformovala se nějak pravda, i když se již schylovalo k Pražskému jaru?

Já bych řekl, že ne. Vnímal jsem to subjektivně, osobně, bylo mi ho strašně líto. Šly chýry, že ho zastřelili samopalem, když už byl raněný. Vnímal jsem to jako smrt člověka, kterého jsem měl rád. To už jsem byl ale orientován na Pražské jaro, brzy nato jsem byl jmenován generálním sekretářem Hospodářské rady vlády, takže už nebyl moc čas, kromě styků se společnými přáteli, kteří u mě dělali aspiranturu, když jsem byl v Akademii, nebo když jsem byl na Kubě konzultovat nějaké věci, bez představy, že by to mohlo nějak pomoct. Člověk ale nemusí pořád přemýšlet, jak spasit Kubu, a může chtít třeba spasit Československo.

Jak brali jeho smrt Kubánci?

Oficiálně, Fidelem počínaje, byl brán jako legenda, která se stala součástí oficiální státní doktríny, pěstována a propagandou bombasticky využívána.

Taky u nás, v Československu? Připomínali si ho lidi vůbec, třeba později, za normalizace? A jestli ano, v nějaké nezdeformované podobě?

To ne, vůbec, protože Sověti ho nesnášeli. Pro ně byla i jeho legenda naprosto nepřijatelná.

Je jasné, že s takovým časovým rozdílem je to značně teoretický dotaz, ale nepřistoupila Kuba po roce 1989, kdy se jí zhroutila celosvětová podpora, na některá z opatření, která jste už navrhoval Vy po boku Che Guevary – zaměření na lehčí průmysl, obchod s cukrem, zahraniční turismus…?

Na jedné straně začal Fidel rychle posouvat zdroje, turismus byl jednou ze stěžejních základen už v našem plánu při rozumném obchodu s cukrem. Eskalovalo to však již od poloviny 60. let, v 70. se začaly stavět masivní hotely, dělali tam Španělé, Japonci, Kanaďané. Byly to ale jenom drobné reformy, kdežto rok 1989, když Gorbačov velmi rychle zrušil dodávky, překonal Fidel spíš než reformami utužením diktatury, která se ještě zostřila. Nasadil kontrolní systémy a omezení všeho na minimum. Ukázal, že je schopen se udržet, ale jen za cenu udržení diktatury. Nešli cestou reforem, i když s nimi čas od času koketovali. Drželi se ale spíš kontroly, nějaké pokroky si vynutil ten turismus, příliv deviz je nutil k nějaké racionalitě, ale pořád to nebyly nijak zvlášť velké změny.

Dlouho jste pracoval v Prognostickém ústavu. Jak vidíte blízkou budoucnost Kuby? Mnoho lidí si myslí, že se stane 53. státem USA.

To je naivní představa. Ten režim je policejně-armádní stát, velice dobře organizovaný. Armáda je hospodářsky orientovaná, má kdejaké statky a k tomu ohromně silný policejní systém, modernizovaný, na tom nešetřili. Představa, že se tam lidi najednou postaví takové síle, asi není realistická, i když se člověk může mýlit. Prognóza ale musí vycházet z nějaké rozumné analýzy. Znovu se začíná budit velmocenská hra ze strany Ruska, vznikla tam nějaká ta aliance a spousta latinskoamerických států je orientována socialisticky, i když ne tak radikálně. Kuba tedy těží ze své pozice a pořád stojí proti USA, což si bere jako největší devizu. Snaží se znemožňovat Spojené státy jako velmocenské impérium, které si dělá co chce, a to v Latinské Americe pořád zabírá. Pořád mají pocit, že jsou ušlápnuti, i když je tam řada inteligentních vzdělaných lidí. Není tedy zásadní důvod myslet si, že se tenhle systém nějak rychle zhroutí.

Myslíte tedy, že se jenom vymění vrchol pyramidy ?

Nejstarší odešel, Rául tam klidně může být ještě deset let a mají tam celou vrstvu vycvičených svazáků. Tam je to všechno ještě spojeno s funkcemi. Tak jako my máme celou řadu mladých kariéristů, mají je i oni a mladí se derou do hierarchie. Můžou pak jezdit do zahraničí, dostat se k výhodám.

Co nějaká opozice?

Nějakých mladých idealistů – a všechna úcta k nim – tam může být nejspíš pár set. Je třeba mít na paměti, že ti lidé jsou unaveni, otráveni. Pořád tam nemáte nic k dostání, nemají základní potraviny, ošacení, hračky pro děti, je to trvalý stav nouze. Neumírají hladem, něco se vždycky najde. Spousta lidí shání dolary, šmelí, je to prorostlé korupcí, ale všechno pod policejním dozorem. Lidi jsou pořád zpracováváni bombastickou propagandou, která překonává Goebbelse, a neustále jim tlučou o hlavu, jak jejich děti mají ve škole příděly, hygienu, lékaře (co je taky pozůstatek Guevarovy koncepce), zatímco děti v Ekvádoru umírají hladem. Dennodenně jim cpou příklady, jak je jim dobře, a když se lidí bojí, v podvědomí udělají kompromis. Byli vděční za změnu, ale myslím, že by za ni nebojovali. A Amerika taky není v situaci, že by mohla dělat nějakou invazi na Kubu. Spíš se teď s Obamou přikloní k mírumilovnějšímu pojetí zahraničních vztahů.

Jaké by mohlo být řešení ?

V rozkladu způsobeném nasazováním co nejvíce prvků změny, až to dosáhne kritické hranice. To znamená místo té hloupé blokády nabídnout nějakou analogii Marshallova plánu, výměna kulturní, aby lidi začali cestovat. Musí se tam nejdřív změnit psychika a pak už bude jedno, jestli to dorazí studentskou revolucí, nebo to nebude třeba a oni odejdou chilskou cestou jako Pinochet. Ale v této fázi je to patová situace, lidi jsou jako rukojmí, pevně zakovaní do militaristického systému. Není namístě myslet si, že to vyřešíme podporou těch pár disidentů. Cesta je tam, kde ji tušil již Kennedy, ve vnitřní demokratizaci bez představ, že budou další Oranžové nebo Sametové revoluce.

Che Guevara se stal hlavně po pádu socialistického bloku ještě větším hrdinou a symbolem, než byl v době, kdy byl jenom přetlačován státní propagandou, a hlavně globálně, nejen v rozvojovém světě. Jaký je váš názor na tento mýtus?

Na lidi působí vyhraněné a jednoduše formulované věci a postavy. Krasořečník se asi nemůže stát nějakým lidovým hrdinou. Jejich tendence od Robina Hooda po Jánošíka je jaksi lidu daná a Che je poslední velká legenda. Lidé ji chtějí. Je to výraz toho, že jejich naděje ještě neumřela, pořád chtějí vidět, že má budoucnost. Všechno, co je v nich pozitivní – odmítaní ponížení třetího světa, hladu, bídy, AIDS, vyvražďovaní, se v nich probouzí a hlavně pro mladé, kteří mají ideály, je to evergreen. Mění se jenom nějaké podoby, kritéria, cíle, ale tah na nějakou lidskou dústojnost, svobodu a bratrství asi pořád platí. Che zůstává i pro lidi, kteří o něm nic nevědí, jaksi symbolem, který bojoval proti dikaturám, byl strašně odvážný a chtěl změnit svět.

Jak moc přispěla k této legendě jeho brzká, nesporně hrdinská, ale taky nerozvážná smrt?

Je to stejné jako u lidí, kteří nečtou, ale znají Máchu a každý rok ho ucítvají. Kdyby se dožil věku Vrchlického nebo mého a napsal třeba ještě 60 sbírek, byl by celkem nezajímavý starý dědek. Ta jednoduchost je v rovnici, že byl strašně odvážný a obětoval život. Pro mladé je to romantické, hlavně ve vřavě dnešního světa s tím samým krveprolitím a utiskováním, to se vůbec nezměnilo. Proběhl technický, ekonomický rozvoj, ale ta polarizace přetrvala, a proto je tahle legenda takhle živá. Je to pořád aktuální výzva, a kdyby lidí znali jeho názory, byla by ještě silnejší.

V některých částech světa je považován takřka za světce, modlí se k němu, stavějí mu oltáře. Jaký to může mít pro svět význam?

Tahle až analogie s Kristem je utopická, ale přítomná. Dnešní orientace na zábavu a konzum je taky umírání společnosti. Nemůžeme vše směňovat za peníze, protože to jsme najednou v tunelu, ze kterého není cesta ven. To chce rozumný kompromis morálních hodnot s ekonomickou realitou. To dnešní zbožštění ekonomiky, že stačí mít plné břicho a mercedes, to je samozřejmě pro lidi nedůstojné a mladí si to uvědomují. Jednou z nich taky budou pupkatí pánové v mercedesech, ale zase budou jiní mladí…

V současné fázi vývoje světa bude asi hodně těžké, aby ho někdo na tom jeho postu symbolu mladého idealismu nahradil…

Já vidím tu jeho legendu na hodně dlouho, dokud nebude například Afrika v zcela zásadně lepším stavu. My všichni cítíme, že máme za to zodpovědnost. Většina slušných lidí samozřejmě neudělala vůbec nic špatného vůči třetímu světu, ale když umírají dětí, víme, že by to tak nemělo být.

Chystáte se zhlédnout film? A co od něj očekáváte?

Jistě. Obávám se ho. Nejspíš bude dávat nové podněty, ale asi bude chtě nechtě glorifikovat guerilu, ten jeho životní omyl. Nevím, jaký bude ten druhý díl, co se přímo jmenuje Guerila, ale asi z něj bude těžko vyplývat, že guerila je nesmyslná.

Co byste poradil dnešním mladým politickým idealistům?

Aby si od Che Guevary vzali tu tezi „Když chci změnit svět, musím změnit sám sebe“. Ne aby každý začal sám dělat ušlechtilého a pracovat na sobě, ale pochopit, že to, co se odehrává, není a priori politcká, ale morální krize. Že by se měli lidé víc zabývat uměním, duševním životem člověka. Protože dnes se všechno točí kolem ekonomiky a vše ostatní se orientuje na zábavu. Té je samozřejmě třeba, ale nedovedu si představit, že by to šlo bez čtení knih, poezie, vážné hudby, filosofie. Není to nějaké staromilství, to je staré od antiky a nic jiného stejně nenajdete. Nejde o to, jakou má kniha formu, nebo jestli chudák skončí na internetu, jde o literární kulturu. Mladí, co chtějí měnit svět, by si měli uvědomit, že dělat anarchistické demonstrace a řvát na ty fašouny, že jsou fašouni, a házet po nich cihly je naprostý nesmysl. V kulturním dědictví je tak široké pole pěstování stránek lidského ducha proti vyzdvihování hodnot konzumní společnosti, kde chce být každý manažerem a vydělávat velké peníze! Tenhle cynismus, který se pěstuje už ve školách, to je největší otevřené bojiště, tady se odehrává měření sil.

Otázky kladl a rozhovor zpracoval Martin Miklošovič