Rozhodne-li se britský novinář a spisovatel žít ve Francii, konkrétně v Paříži, je jasné, že dojde na přetřas i tisíciletý, tedy takřka věčný spor mezi Albionem a zemí galského kohouta. Frankofonní čtenář tuto skutečnost pochopí v okamžiku, kdy vezme knihu do ruky, my ostatní zjistíme až při listování slovníkem, do čeho že to hrdina knížky každý den šlápl a co se tudíž objevilo v titulu knihy. Očekávání však není zcela naplněno, britský humor je přece jen poněkud jiný než jen jízlivý a sama kniha má za cíl zejména pobavit, nikoliv přesvědčit čtenářskou obec o tom, že Francie je země plná merde.
Paul West je skvělý marketingový stratég, a proto byl zlanařen do francouzské gastronomické společnosti, aby zde rozjel další aktivity firmy dle anglického stylu. Tento strohý popis se sice jeví jako splnění snu každého, kdo sní o zářné kariéře, nebýt však faktu, že jeho aktivity na kontinentu jsou od samého počátku provázeny většími či menšími problémy, způsobené rozdílností mentality obou kultur.
Vzdálenost, která dělí Anglii od staré dobré Evropy, je Stephenem Clarkem prezentována tak, jako by se jednalo o jiný vesmír. Že je takováto odlišnost zdrojem nekonečného množství humorných situací a scén je nabíledni. Paul tedy nejen že má problémy s tím, aby vedl plnohodnotný život tak, jak je zvyklý, ale ke svému překvapení si ani není zcela jist, jaká je vlastně jeho úloha v novém působišti. Když se k tomu přičtou ještě podivuhodné informace, které vyplouvají na povrch o jeho zaměstnavateli, je na dobrý příběh zaděláno.
Clarke při tvorbě knihy čerpal z vlastního působení v Paříži, pročež jeho popisy francouzské mentality očima Brita nejsou nijak vymyšlené, byť jsou bohatě zdobené vrstvami pravého anglického humoru. Jemným, citlivým a velmi pozvolným způsobem dokázal nalézt smíření a sžití se s francouzskou realitou, od prvotního poznávání přes tolerování, pochopení i zalíbení. Kam až tato řada vede, nechť je budoucímu čtenáři zatím ukryto, snad jen k prozraďme tolik, že kniha rozhodně nebyla Francouzi hromadně pálena na náměstí Komunardů. I když neměla k tomu daleko.
Na přebalu knihy se totiž dočteme, že ji autor vydal zpočátku v počtu pouhých 200 kusů coby dárek pro kamarády či jako palivo pro příležitostné barbecue. Naštěstí s ní začal nakládat v uvedeném pořadí, tedy ji nejdříve začal rozdávat kamarádům. Poté, co se dostala do rukou několika z nich, již na její funkci coby palivo nedošlo a Clarke byl naopak nucen učinit dotisk svého díla a posléze dokonce napsat pokračování (Už zase skáču přes Merde!).
Přestože je kniha v podstatě nekonečná směs více či méně roztomilých mezikulturních konfliktů, nechybí jí to, co činí poutavý příběh poutavým příběhem. Tedy zápletka, její odhalování, trocha politiky, propletení s jinými zápletkami, a proto i nemalá míra dobrodružného napětí. Smrtící koktejl pro každého, kdo by si myslel, že od páté stránky už je to o tom samém.
Zamračený čtenář, který chce za své peníze plný servis, bude možná trochu rozmrzelý, že je text prokládán francouzskými větami, které nejsou jen ilustrační a ne všechny vysvětleny či přeloženy. Budiž mu tedy umožněn plný požitek z četby upozorněním, že na konci knihy jsou použité výrazy přeloženy. Jistě se však najde i řada čtenářů, kteří si význam francouzských vět během četby nechají ujít, aby jejich splynutí s pocity hrdiny bylo dokonalé, byť ten francouzsky plynně hovoří. To je asi jediné, co by se dalo textu vytknout: nejednotnost lingvistických schopností jeho protagonisty. Paul West chvílemi hovoří jako mírně pokročilý, aby vzápětí vedl rozhovor na nejvyšší úrovni s využitím slov, na kterých si o dvě stránky dříve vylámal zuby.
Ukázka:
Jedinkrát jsem si ukousl – vyplivl jsem tu věc zpátky do alobalu.
„To chutná… to smrdí… jako merde!“
Alexe to připadalo náramně zábavné. „Proboha, nezačínej zase se svým oblíbeným námětem. To je typická andouille.“
Vysvětlila mi, jak se dělají. Musel jsem si pak ještě propláchnout ústa pivem. Podle všeho jsme právě kousl do holubí řitě.
„Mohla jsi vybrat něco, co není tolik typické.“
„Vy Angličani. Vaše statky jsou spíše továrny, kde se jídlo pěstuje ve sterilních zkumavkách. Tak zkus ten druhý sendvič.“
„A co je v něm? Uzený kravinec?“
Alexa se rozesmála. „Tobě Francie nahání strach, přiznej se!“
„Já že mám strach? Okamžitě ten sendvič vybal.“
Alexa začala vybalovat druhou půlbagetu. Byl v ní sýr: trochu rozteklý, žlutý … a zavánějící. Marná snaha, musel jsem se odvrátit. Spolu s partou asijských turistů jsem poulil oči na strom, který opožděný japonský komentář označoval za náměstí Svornosti.
„Je to reblochon.“ Zamávala mi s tím pod nosem. Nejspíš jeden z těch nepasterizovaných sýrů, které jsou v Británii zakázané, nejspíš proto, že je, alespoň podle té vůně, seškrábali v kravíně z podlahy.
„Je dobrý. Okus.“
„Tak jo, v pohodě.“ Z posledních sil jsem se snažil vypadat jako Bruce Willis než jako Hugh Grant. Alexa se mi stejně smála.
„Vážně není moc silný. Měl by jsi ochutnat époisse, anebo munster. Ty vážně smrdí. My je milujeme.“
„Já do téhle země fakt nepatřím.“
Alexa mě něžně pohladila po ruce a vydechla mi sýrově do tváře.
„Zvykneš si.“
Posadil jsem se s pivem v ruce a s vážnými pochybnostmi v duši.
Stephen Clarke, Merde! Rok v Paříži, Albatros, Praha, 2007, překlad Richard Podaný.
