Hodiny klavíru – deník stárnoucího honoris causa

Kdy si Vaculík stříhal nehty. Takový by mohl být podtitul Hodin klavíru Ludvíka Vaculíka. Tento „komponovaný deník 2004–2005“ (jak zní skutečný podtitul) by se možná takovému označení ani nebránil – Vaculík se v něm totiž rozhodl dodržovat „příkaz opravdovosti“. Jak to dopadlo?

Ačkoliv je Vaculík – jak píše – „svlečen z úmyslů“, hlavní tematické ose se nevyhnul. Období, které deník zachycuje, totiž provázel rozpad Literárních novin. Stejně jako celý zbytek knihy, i v této rovině se čtenář houpe na vlnách autorových nálad: jednou se bojovně rozčiluje nad netečností a nedostatečnou komunikací v redakci, podruhé nostalgicky vzpomíná na „lepší časy“ a jindy pochybuje nad celým smyslem existence Literárních novin.

Ze stavu deziluze a svazující bezmocnosti věci změnit se Vaculík osvobozuje hrou na klavír. Ta začíná jako vzdor téměř osmdesátiletého muže proti vtíravému pocitu, že na některé věci už je příliš starý. Postupně se stává protipólem stárnutí samotného a zároveň symbolem nových začátků, kterých se autor ještě nechce vzdát. Hodiny klavíru zároveň zvou do příběhu novou ženskou postavu, bez které se podle Vaculíka neobejde. Jeho měnící se vztah s učitelkou klavíru propůjčuje knize zárodek napětí, které ale mine své naplnění. Naplňující však pro Vaculíka hra na klavír zůstává pro možnost dělat něco jiného. Dělat něco jen tak. Bez účelu.

Účel nebo zastřešující smysl je to, co čtenář nejvíc postrádá. V tomto ohledu se nabízí srovnání s jiným Vaculíkovým deníkem – Českým snářem. Zaměření na všední detaily v něm sloužilo k zachycení každodenního fungování samizdatu a konkrétního obrazu života člověka podrobeného perzekuci. Podobný rozměr v Hodinách klavíru chybí a povaha každodennosti se proměňuje. Přestává být svědectvím celospolečenských událostí viděných zblízka (kromě procesu rozpadu Literárních novin) a mění se v intimní zpověď stárnoucího muže. Pocity sebelítosti, strachu ze smrti a bilancující myšlenky se střídají se znovu se probouzející nadějí stejně jako dny v kalendáři. Deníkový záznam umožňuje předávat je čtenáři bez třídění a hierarchizace na pomyslném žebříčku toho, co je správné a co ne.

Vaculík začal Hodiny klavíru psát „z nepříjemného pocitu, že můj čas začíná plynout prázdně“. Tentýž dojem se přenáší z jeho deníku i na čtenáře. Nepřibarvené plynutí prázdného času se ale nakonec stává samotným leitmotivem knihy a nutí své čtenáře k tomu, aby zpomalili a soustředili se spolu s Vaculíkem na všední detaily. Každý, kdo od něj očekává dramatické události nebo typické milostné zápletky, bude zklamán. Úvahami o stavu české literatury (a její „ošklivosti“) prokládá text zřídka a záměrně je nedotahuje do konce. Vše se odehrává v náznacích, jako by si Vaculík jen nanečisto přehrával svou skladbu na klavír. Ostatně sám opakovaně doznává, že to „Hlavní“ teprve začne psát. A ačkoliv Vaculíkovi musíme i v Hodinách klavíru přiznat neotřelý jazyk proložený metaforami, raději si počkejme na to Hlavní.