Nová kniha Nicka Cavea se stala
hitem dávno před tím, než vyšla. Ne všechny knihy mají to štěstí a ne
u všech knih je toto očekávání posléze naplněno. Cave ušel od svých
divokých začátků s kapelou The Birthday Party a spontánního románového
opusu A uzřela oslice anděla pořádný kus cesty, a co je hlavní,
dokázal přitom zůstat sám sebou. Dál píše chytré texty, dál vymýšlí
skvělou muziku a dobré romány umí psát taky, jak nyní dokazuje svou
Smrtí Zajdy Munroa.
A uzřela oslice anděla byl spontánní a jedovatý chrchel
plivnutý do tváře Caveova otce, s nímž si rocker touto cestou vyřizoval
své účty. Antihrdinou příběhu byl postižený chlapec Euchrid
vyrůstající v neutěšených poměrech s nesnesitelnou matkou-alkoholičkou
brzy mizící ze scény, poté co ji zabije Euchridův otec Taťka, který se
spíše než svému jedinému synkovi věnuje sestrojování obřích pastí ze
šrotu… I přesto, že Cave spojitost mezi oběma svými romány popírá,
nelze se ubránit pocitu, že toho mají oba příběhy společného více než
dost a Cave jako by začínal tam, kde před dvaceti lety skončil:
„Euchrid představoval pro Taťku ideální protějšek, neboť
neviditelné svazky mezi otcem a synem, vrahem a jeho společníkem,
vypravěčem a nadšeným posluchačem – ty všechny přispívaly
k vytvoření pevného a nerozborného spojení.“
Na složitý vztah mezi otcem a synem se
soustředí i druhý román. Pouto mezi Zajdou a jeho synem Zajdou juniorem
(v závěru příběhu i Zajdou seniorem) je v novém románu podáno
s větší kompoziční precizností i s větším nadhledem, který si
dovolí dělat z hrdinů legraci, ale na druhé straně umí naladit čtenáře
na vážnou notu – přičemž rychlé kolísání mezi oběma polohami je
jedinou vadou na kráse celé knihy. Hlavní hrdina Zajda Munroe je výrazným
typem samce, jehož představivost se omezuje výhradně na ženské pohlaví
(dokonce konkrétních osob – těžko říci, jestli Kylie Minogue a Avril
Lavigne přijmou autorovu omluvu na konci knihy). Sexuální pud ho zcela
ovládá, a i když jeho myslí občas prolétnou temné stíny pochybností,
které ho nutí vzít svůj život do vlastních rukou, moc ženského klína mu
jeho mozek nedovolí porazit – cesta k oné nevyhnutelné smrti, síla,
která je Zajdovou zkázou, tak symbolicky pochází i míří do míst, odkud
všechno živé pochází.
Zajda Munroe tedy zemře, to víme už od okamžiku, kdy pohlédneme na titul
knihy (a krásně zpracovanou obálku od Kateřiny Bažantové, jíž vévodí
motiv černobílého zajíčka uvězněného v jakémsi psychedelickém
kosmosu). Ovšem nevíme jak, nevíme kdy a smrt v tomto nervním a vypjatém
příběhu může přijít téměř kdykoliv. Hned v úvodu spáchá
sebevraždu Zajdova žena Libby, která se zmítala v depresích a manželovy
milostné eskapády jen její tragický odchod urychlily. A je to právě její
zjevující se duch, který Zajdu pronásleduje na jeho šílené road-movie se
Zajdou juniorem, tiše trpícím zánětem očních víček (aniž by si toho
jeho otec všiml) na zadním sedadle žlutého Punta. Do toho se na televizních
obrazovkách v hotelových pokojích objevuje zpráva o zločinci
s trojzubcem v masce ďábla, který se podezřele přibližuje právě do
oblasti, kde se pohybuje hlavní hrdina.
Caveova „komorní“ verze apokalypsy se plíživě prolíná se
současností, možná ji ani nevnímáme a bereme ji jako přirozenou, i když
otravnou součást našeho života. Ale svět, kde se fetišem mohou stát
„zlaté kraťásky“ Kylie Minogue, nemůže spět k ničemu dobrému.
Smrtelně nebezpečné začnou být i Zajdovy obchodní návštěvy, flirty
se zákaznicemi z nějakého důvodu přestanou vycházet a Zajdův pochybný
sexuální svět se začne hroutit. Zatímco se snaží prodat mastičky a
kosmetiku, malý Zajda junior čeká na otce, listuje v encyklopedii a nevinně
dětskýma očima sleduje ten šíleně nelítostný a krutý svět, který
přijímá se stejnou samozřejmostí jako krev, která prýští z otcovy
tváře po další nevydařené návštěvě u jedné z klientek vlastnící
černý pás v taekwondu. Ideální svět představovaný hesly v encyklopedii
ostře kontrastuje s tím, co se děje všude okolo, a slova, jež se snaží
tuto krutost vyjádřit, jako by se stávala jen vtipnou ekvilibristikou.
Hořkost tohoto poznání svádí k tomu považovat Zajdu juniora za
spisovatelovo alter-ego.
Zběsilé tempo střídajících se brilantně vypointovaných dialogů,
přízračných obrazů, komických scének a zábavných karikatur, které Cave
nasadí v úvodu, však postupně opadá a hlavně druhá a třetí kapitola
už je hodně temnou, soustředěnou cestou za definitivním Zajdovým
životním ztroskotáním. Hrdinova záliba v popkulturních atributech
dneška, jeho maskulinní buranství, ho dovádí až k letargii,
k nemožnosti vystoupit ze svého omezeného světa, k neschopnosti přijmout
odpovědnost za vlastní chyby. Caveova „komorní“ (ve srovnání
s McCarthyho Cestou)
verze apokalypsy se plíživě prolíná se současností, možná ji ani
nevnímáme a bereme ji jako přirozenou, i když otravnou součást našeho
života. Ale svět, kde se fetišem mohou stát „zlaté kraťásky“ Kylie
Minogue, nemůže spět k ničemu dobrému.
Psát v souvislosti se jménem Nick
Cave o cynismu, černém humoru, bizarnosti, je jako nosit dříví do lesa.
I trochu toho moralizujícího poselství jeho knihy není na škodu, naopak,
vždyť více než kdy jindy jsme vystaveni nejistotě, kde v dnešním světě
hledat zlo a dobro, jež se ukrývají v nejrůznějších podobách, a je
čím dál těžší je od sebe vůbec rozlišit, pokud jsou lidé ještě
vůbec schopni si pod těmito slovy něco představit. Cave nám v románu
nekompromisním a nutno říct i zábavným způsobem významy obou slov
důrazně připomíná.
Smrt Zajdy Munroa je jinak vynikající směsí grotesky,
kramářské balady, gotického románu i přiměřené dávky spisovatelské
exhibice, jež k autorovi, jako je Cave, patří a činí jeho dílo o to
čtivější. Závěrečná parodie happyendových scén hromadného kání se,
odpouštění a prolévání slz odehrávající se v jakémsi kabaretu, je
Caveovým hořkým a ironickým smíchem. Svět se už vymknul z kloubů,
veškerá lidskost je pryč a odpuštění je tu pro všechny, kdo zaplatí
libovolnou částku. Takže jestli je Zajda Munroe skutečně „dobrej
člověk“, jak kajícně kňučí v závěru, už si musí každý čtenář
rozhodnout sám.
Hodnocení: 90 %
Ukázka:
„Co budeme dělat, tati?“ zeptá se Zajda junior.
Zajda si lokne z placatice a strčí ji do náprsní kapsy saka.
„No, synku, budeme česat prachy ze stromečku. Napálíme pár joudů a
zatřeseme oslíkem,“ řekne Zajda a nacpe si do pusy lambertku.
„Navěšíme pár bulíků na nos a sklidíme mrkvičku. Vysosneme ctěné
veřejnosti její fufníky. Jak se říká v branži, budeme drancovat a
plenit.“ Zajda si připálí cigaretu zippem, sežehne si kohouta a v autě
to začpí spálenými vlasy. „Zkusíme ušít kurevsky vymakanou boudu!
Pořád jsi v obraze? A já mám už teď z tadytoho kšeftu sakra dobrej
pocit.“
„To jo, tati, ale co budeme dělat, až tu boudu ušijeme?“
„Jsme upíři, chlapče můj! Jsme supi! Jsme krvelačný pirani, co rvou na
kusy bůvola nebo karibu nebo tak něco!“ pokračuje Zajda a šklebí se jako
šílenec. „My jsme, kurva, barakudy!“
Chlapec pohlédne na otce a v tu ránu na něj dolehne poznání ledové jako
kámen – všimne si, že v úděsných otcových očních důlcích se
zabydlela hrůza, která chlapce odmrští. V tu chvíli Zajda junior ví, že
jeho otec nemá nejmenší tušení, co dělá nebo kam míří.
Nick Cave, Smrt Zajdy Munroa, Argo, Praha, 2009, překlad Michala Marková.
Napsat komentář