Viktor Labský – Milníky mimo civilizaci

„Strach z lidí
v nás utlumil strach ze zvířat…“ dedukuje jedna z postav druhé
povídkové knihy českého emigranta žijícího v Kanadě, Viktora Labského.
Jeho povídky čtenářsky vstřícným způsobem naznačují, že k tomu, aby
se karta obrátila, někdy mnoho neschází, že strach z grizzlyho nemusí
být nic proti strachu z toho, co nám mohou provést naši nejbližší.
Stručně řečeno, o adrenalinové čtenářské zážitky v Labského
dobrodružných příbězích není nouze.

Viktor Labský se poprvé představil domácím čtenářům knihou Rozcestí
mimo civilizaci a premiéra to byla značně opožděná, protože autor,
který od roku 1984 žije v Kanadě, publikoval čtveřici svých
cestovatelských povídkových souborů ještě za socialismu u různých
neoficiálních pražských nakladatelství. Kosmetická změna názvu nové
knihy, Milníky mimo civilizaci, dává tušit, že opět půjde
o příběhy z divoké severoamerické přírody a že hrdiny budou opět
čeští emigranti. A stejně jako v předchozí knize se i tady
v dobrodružných zápletkách objeví nějaký tajemný zádrhel, který
čtenáře nekompromisně připoutá a s udiveným výrazem ho v překvapivém
závěru zase propustí.

Emigranti, hlavní hrdinové
Labského povídek, si v sobě nesou neuzavřenou minulost, něco otevřeného
a už z principu je jejich životní situace situací na pomezí, tím víc
když se ocitnou v nehostinném prostředí drsné přírody. Téměř
modelovým příběhem je povídka Tutovej tým, kde má čtyřčlenný
tým v rámci jakési outdoorové soutěže překonat nástrahy divočiny a
v nejrychlejším čase dosáhnout cíle. Labský nedělá nic víc, než že
jen zaznamenává lidské mikropříběhy, vzájemné drobné animozity, hádky,
které vyvrcholí okamžikem, kdy se na povrch vydere skrývaná minulost a
dávné křivdy, aby příběh zase odezněl do ztracena. Mnohoznačný závěr
nechybí ani povídce Kluane. Příběh o skupince skautů
s vedoucím v čele, jejichž původní idylické plány se záhy mění
v několikanásobný boj o život. V příbězích Viktora Labského ovšem
nejde ani tak o souboj s nespoutanou přírodou, ale mnohem víc
o mezilidské vztahy, střety charakterů spějících k vyhroceným
situacím.

Labský nastavil předchozí knihou pomyslnou laťku hodně vysoko. Zatímco
si jeho první kniha udržela dějovou pestrost, hrdinům nescházela
psychologická motivace a příběhy díky tomu měly své vnitřní významové
opodstatnění, Milníky se tříští v nekoherentní směs
kolísavé kvality. Motivace postav je v řadě povídek nejasná,
z nějakého důvodu se prostě ženou za nejasným cílem do divočiny a
události se začnou vyvíjet jinak, než si původně představovaly. Autor
jako by si někdy nebyl jist tím, jak příběh vypointovat, přijde s rádoby
efektním zvratem, který však udiveně zvedne obočí i ortodoxním sci-fi
nadšencům. Labský sice má svůj vybroušený „spisovatelský“ styl, cit
pro detaily, ale někdy tento um k neštěstí nebohého čtenáře
vyčerpává v nekonečných dialozích a zbytečných popisech.

Na ty nejlepší okamžiky z předchozí knihy dává vzpomenout zejména
povídka Okruh jako nejkratší cesta k cíli, kde si Emil, unavený
každodenní šedí svého obyčejného života, projde dobrodružným
martyriem, aby se takto „očištěný“ vrátil na místo, odkud původně
vyšel. Povídka nazvaná Velezrada je pak tím
nejpřesvědčivějším, co tento soubor nabízí, není-li to vůbec
nejlepší povídka z již vydané Labského tvorby. Tragikomický příběh
o mladíkovi, který se v malém člunu pokouší ilegálně vrátit na Kubu,
naznačuje, že těmi opravdovými soupeři nejsou zrádné oceánské proudy
(nebo nevyzpytatelní medvědi), ale že je mnohem nebezpečnější
„divočina“ obyčejného „člověčenství“. A že víra, že máme
svůj osud pevně v rukách, se může v současném světě v každé
chvíli ukázat jako iluze.

Kruhovost a katarze „očištěním“ jsou vedle formálních mezer ty
skutečné literární „milníky“ nové knihy Viktora Labského. Není
třeba skrývat, že Labského příběhy nenabízejí příliš hlubokých
poselství nebo východisek – tím nejpodstatnějším závěrem by mohla
být snaha obnovit lidskou důvěru v to „divoké“, v samu přírodu, a to
v kontrastu s tím, co vytvářejí mechanismy sofistikovaných
společenských institucí. To, co je však na jeho příbězích
nejpřitažlivější, je především čtenářský zážitek, který můžeme
s Rolandem Barthesem pojmenovat třeba jako „rozkoš z textu“ a nic při
tom neztratíme na své intelektuální cti. Tato rozkoš není jen freudovskou
útěchou pudů, o triviální četbu tady opravdu nejde, ale „rozkoš
z textu“ je rozkoší právě proto, že čtenáři poskytuje možnost
„dopisovat“ příběhy, utvářet si jejich smysl podle svého, vracet se
k nim a znovu v nich objevovat stále nové souvislosti (někdy je to trochu
jim samým navzdory), a právě to nám některé z Labského povídek
nabízejí.

Ukázka:

Emil sebou trhl a pozorně se zadíval před sebe. Tma, absolutně
neprůhledná tma. Nic nechápal. Šli všichni už spát? Jak mohla vatra tak
rychle vyhasnout? Rozpomínání bylo mučivě obtížné, ale nakonec se
dokázal vrátit k výchozímu bodu. Je ve White Mountains v New Hampshire a
vzpomíná na táborák, aby se zahřál, na oheň, který dohořel před více
než třiceti lety. S Hankou se už nikdy nesetkal. Pět týdnů nato mu
přišla pohlednice, kterou pak opatroval deset let jako relikvii. Pozdrav a
vzpomínku Ti posílá z nového bydliště v Tel Avivu Hanka. Jak dlouho
tahle vzpomínka trvala v reálném čase? Minutu? Hodinu?
„Steve?“ řekl hlasitě. „Ozvi se mi.“
Napjatě poslouchal.
„Steve!“ znepokojil se a vstal. Možná, že se jeho společník vrátil na
nocoviště a tam usnul, napadlo ho. „Steve!!“
Slyšel jedině zurčení vody.

Viktor Labský, Milníky mimo civilizaci, Carpe diem, Brumovice, 2009.