Rozcestí mimo civilizaci aneb emigranti v divočině
Divočina nikdy nebyla oblíbeným tématem českých spisovatelů, skýtala různá nebezpečí, člověk se tu mohl lehce ztratit. Tak proč o ní psát? Autorů, kteří se rozhodli objevit její kouzlo, není mnoho, naposledy se o to pokusil Viktor Labský v souboru svých povídek Rozcestí mimo civilizaci. Je s podivem, že je tento autor, který v roce 1983 emigroval do Kanady, kde pracuje jako novinář, uveden na českou literární scénu až nyní. V každém případě je dobře, že se tak stalo.
Třeba to, jak se z nevinných výletů do hor stávají metafory smyslu lidského života, v nichž jsou lidé vystaveni nevysvětlitelné moci přírody, která otřese jejich životními stereotypy, národnostními předsudky, která je přinutí vyrovnat se s vlastní minulostí. Často se nakonec stávají tím, kým ještě na počátku povídky pohrdali. Exotické lokality Aljašky, severoamerických národních parků nebo mexického pobřeží přitom nejsou jen dramatickou a efektní kulisou, ale prvkem, který aktivně zasahuje do lidských osudů.
Ivan z povídky Fetiše minulosti se zřítí po skále k útesům a zažívá podobnou situaci, jako když před lety plaval v jugoslávském moři za svobodou. Minulost ho konečně dostihla a krutě s ním účtuje to, před čím až dosud unikal. V povídce Kuše se během výletu na kanoích vytvoří milostný trojúhelník, jehož osud spěje k nevyhnutelné tragédii. Všechno ale nakonec skončí jinak, než si hrdinové naplánovali... A takhle bychom mohli pokračovat dále. Živly zde stírají identitu (Aljašská romance), z pronásledovaných se velmi snadno stávají pronásledovaní (Unikát), z touhy po smrti se nakonec stává boj o život (Sto osm hodin) atd.
I přes zdánlivou autorovu nezaujatost jsou příběhy emocemi doslova nabité. Všechny touhy a bolesti však víří kdesi pod povrchem, uvnitř povídek, kde se i všednost stává tajemstvím. Labského styl je suverénním spisovatelským projevem, který nepostrádá plynulosti. Rád se nechá unést, zejména když popisuje dramatické přírodní scenérie, aniž něco sleví z nenucenosti svého projevu. Občasná doslovnost v dialozích a přemíra fyziologických popisů už je to nejmenší, co by se dalo vytknout.
Chtělo by se napsat, že ty příběhy jsou hravé, že se Labský vyžívá v překvapivých závěrech, které berou dech. To je ostatně pravda, ale pod rouškou hravosti se v povídkách ukrývá poselství mnohem hlubší. Hrdinové povídek se skutečně ocitají na „rozcestí mimo civilizaci“, najednou jsou nuceni volit z možností, které si nevybrali, které diktuje spontánní moc přírody. I to je důvod, proč je v povídkách stále přítomné napětí, že věci neskončí tak, jak by se dalo očekávat. „Naše vůle je tady k ničemu,“ přiznává na jednom místě Carrie ze stejnojmenné povídky a nevědomky tím míří přímo k podstatě celé knihy: skutečně můžeme ovlivnit svůj osud jen my sami? Odpověď na ní hledejte v Rozcestí mimo civilizaci.
Ukázka:
„Venku sice bylo vidět, ale Heda přesto rozsvítila baterku a zprvu používala houžve arktické vrby jako lana při sestupu. Dalo jí trochu práce kajak najít. Štěpán ho odnesl stranou, připoutal dvěma lany a zkušeně zabezpečil. Ve skladovacích prostorách byly dva kontejnery s vodou. Heda se napila. Potom z kapsy vylovila skládací nůž, po paměti rozevřela největší čepel a zabodla ji do gumopryže. Puůuh, udělal unikající vzduch. Totéž opakovala na dalších místech, a když kajak viditelně splaskl, přestala bodat a začala podélně řezat. Teprve pak nůž složila. Sešla až na vlhký písek a vydala se po něm ve směru, odkud před několika hodinami připluli. Byla rozhodnuta dojít zpět. Jak? O tom nepřemýšlela. Nějak. Náhodou, mechanicky. V hlavě měla úplně prázdno, všechna její racionalita se vyčerpala ničivou akcí, zbýval jednotvárný pohyb vpřed a vědomí, že ji nesmí chytit, ale jinak dokonalé prázdno, lhostejné prázdno bez slz. Rozpršelo se a půl hodiny nato se moře začalo zvedat a zarovnávat její stopy.“
Viktor Labský, Rozcestí mimo civilizaci, Carpe diem, Brumovice, 2007