Divadelní Mezi ploty – Střídavě oblačno

V areálu bohnické
psychiatrické léčebny se o tomto víkendu i přes nepřízeň počasí
uskutečnil další ročník populárního festivalu Mezi ploty. Pro vás,
kteří jste podlehli deštivé atmosféře víkendového odpoledne,
přinášíme reportáž o tom, jak to na letošním propršeném ročníku
vypadalo s divadlem.

Jakkoli byl déšť znatelně hlavním a určujícím faktorem celého
víkendu, všichni a zejména pak herci, zpěváci a prodavači všeho možného
se tvářili, že jim to ani v nejmenším nevadí, a činili se o sto šest.
A v mnohých případech byla tato snaha i uvěřitelná. Je třeba ale
poznamenat, že nad produkcemi na divadelních prknech, schodech a plenérech se
stahovaly mraky a sem tam ukápla i kapka (tu smíchu, tu pláče). Zvídavý
návštěvník festivalu tak měl možnost zhlédnout skutečně špičková
představení, průměrné, leč snaživé kusy a v neposlední řádě
i poměrně zásadní divadelní hrůzy. To vše se v programu takřka
dokonale střídalo.

DEN 1 – SOBOTA

Sobotní odpoledne začalo roztomile a s určitou nadějí na pěkný
zážitek. Postaral se o to soubor Ztracená existence se svou Dentální
rapsodií. Festivalová stálice se svou sondou do života v ústní dutině
pobavila i po několikerém zhlédnutí a u prvních festivalových diváků
měla úspěch. Zhruba v té době se na hlavní divadelní scéně
představilo Činoherní studio Ústí nad Labem, které na festival přivezlo
hru NordOst v režii Filipa Nukollse. A bylo příjemné si na Mezi ploty
vychutnat opět po čase něco z ústecké činoherní kuchyně a nemuset
jezdit na sever Čech. Jen několik desítek minut po skončení jsem si
zblízka prohlédl známý divadelní autobus z filmu Karamazovi. V něm do
areálu bohnické léčebny přivezlo Dejvické divadlo svou inscenaci
Debris.

Jenže sotva se vylezlo z krytého divadelního sálu ven, začlo mohutně
pršet. Naštěstí tu byl Petr Váša, který se svým fyzickým divadlem
okupoval scénu s názvem „schody“. Poetický koncert melodických skladeb
vzbudil velký ohlas, jakkoli skladby postrádaly hudební složku
(nepočítáme-li všudypřítomný beat-box, linoucí se z Vášových úst,
občas zabředávající do končin undergroundového techna – to když nám
Váša předvedl, jak to zvukově vypadá na výpadovce z Brna do Prahy).
Pozitivní ohlas se dostavil hned po první skladbě Naděje ještě je,
kterážto krásně korespondovala s diváckými tužbami po krásném
počasí. Hustovlasý démon Váša hřměl do mikrofonu, co mu plíce stačily,
a svou poezii doprovázel neskutečnými pohybovými kreacemi. Ale i přes
veškerou snahu byl nakonec jediný, kdo se zahřál.

Jako se střídalo
v Bohnicích počasí, střídaly se i divadelní zážitky – od těch
povzbudivých až po ty hrůzostrašné.

Až doposud se mohl zdát program festivalu Mezi ploty docela slušně
nabitý samými zajímavými interprety (o těch hudebních a jiných ani
nemluvě). Ještě docela roztomile, ba dětsky naivně působila dvě
představení pro mladší diváky – Malé vinohradské divadlo sem namísto
avizovaných Starých pověstí českých přivezlo Pohádku o broučcích a
beruškách. Na „schodech“ se pak představil soubor Nepanto a pantomima
s.i. se svou pantomimickou klaunérií Setkání. Divadlo Žumpa Nučice
nabídlo autorskou pohádku O chytrém Vaškovi a hloupém Vencovi. Tady však
srdce divákovo poprvé hlásilo infarktovou polohu. Zprvu se to jevilo jako
pěkná pohádka se všemi typy žánrových postav (od holčičky
s košíčkem přes zapomnětlivého čaroděje až po dva bratry –
chytrého a hloupého Vencu, to vše korunováno efektní babicí s velkým
nosem). Ačkoli se děj držel snad veškerých klišé, jaká může pohádka
nabídnout, dalo se to snést (dokonce to místy byla legrace). Jenže když se
do lesa s výše jmenovanými pohádkovými živly přiřítila heavy-metalová
kapela a kluci na kolech, začalo to skřípat. Gradace módní absurdnosti
narůstala, až jsme zcela zapomněli na to, proč se dva bratři Vencové na
začátku vydali do světa. Všechny postavy se nepochopitelně promíchaly a
z rádoby citlivé pohádky pro menší i větší diváky se stal
neakceptovatelný brak. Jenže škaredým počasím to opravdu nebylo.

Po tomto opravdu silném, ale nedobrém zážitku jsem se vydal hledat
útěchu na druhý konec areálu, kde mě zajímal projekt skupiny Misionáři
s lákavým názvem 375: Kamarádi na orbitě. Netrvalo dlouho, abych si
potvrdil zkušenost, že od lákavých názvů si zbytečně mnoho slibuji.
Stačilo 15 minut a byl jsem svým diváckým svědomím donucen zmizet –
dívat se na cosi, co v dlouhých nepochopitelných kostýmech létalo sem a
tam a pokřikovalo to na sebe „Kurva, Aštare!! Co tu do prdele děláš?“
„Ahoj ježíši kriste, jak si se celou tu dobu měla?“ mi opravdu nestálo
za to. Vydržel jsem to čtvrthodinku jenom proto, že jsem čekal, co z toho
vzejde. Neříkám, že jsem toužil po divadle nedejbože něčím zajímavém,
ale chtěl jsem vidět alespoň něco. Nevzešlo z toho nic. Nic než mix textu
a la Stopařův průvodce po galaxii po silném autorském zásahu členů
„souboru“, navážející se zcela nenápaditým způsobem do sci-fi žánru
a kombinující to s rádoby moderním motivem temných (nejen) metalových
proroků, kteří v depresi řídí vesmírné lodě a navzájem se posílají
do háje. Máme my diváci tohle zapotřebí sledovat?

Bylo nutné si
odpočinout. Během hezké procházky mezi pavilony léčebny člověk uvažuje,
jestli po předchozím absolvování zmíněných šíleností není zralý na
dlouhodobější pobyt ve zdejším ústavu. Chmurné myšlenky zachránil až
Jiří Schmitzer zpívající z nedalekého pódia.

K povzbuzení mysli zcela jednoznačně přispěly sambou, rumbou a jinými
rytmy roztančené Veselé skoky se svým pohybovým představením Baby box.
Až vám bude v životě nejhůř, zajděte na ně do divadla v Celetné,
zjistíte, že život ještě smysl má, ať už jste děti dospělé nebo
odložené. A nejen dětský divák pookřál při pohádce O sněhurce a…,
kde se zápletka odvíjela od trpaslíků, kteří jednoho dne zjistí, že jich
je ve skutečnosti osm, jakkoli na úřadech nahlásili počet sedm. No,
proč ne?

Byli bychom tu asi hodně dlouho, kdybychom měli vylíčit všechny soubory
(a jejich představení), které se na festivalu představily. Volíme proto jen
ta nejpodstatnější nebo neemotivnější. A emocí během toho prvního
zamračeného odpoledne bylo skutečně až moc – těch dobrých i těch
špatných. Ve vzduchu visela zásadní otázka – jak bude zítra?

DEN 2 – NEDĚLE

Nedělní odpoledne se nad organizátory i návštěvníky slitovalo a
nabídlo sice zamračenou, ale víceméně nedeštivou oblohu. Spolu s tím
přišlo i drobné projasnění v divadelní nabídce. Kdo ale čekal
zářivé karibské slunce, splakal nad výdělkem. O zahájení druhého dne
se na „schodech“ postarala umělecká skupina OLDSTARS se svou variací na
Goldoniho Poprask na laguně. Nápaditá a svižná záležitost, kterou
připravil student herectví DAMU Jiří Konvalinka. Současně s tím se
v divadelním sále představilo Divadlo v Řeznické s inscenací Arnošta
Goldflama Ředitelská lóže s Aloisem Švehlíkem a Stanislavem Zindulkou
v hlavních a jediných rolích. Pro ty, kdož dali přednost festivalu před
nedělním obědem, jistě zajímavá nabídka. Jenže tím zajímavosti toho
dne vlastně skončily. Program se od teď totiž soustředil ne na ochotnické,
ale víceméně amatérské soubory.

Soubor KÚD (Krátké úderné divadlo) předvedl na „schodech“ zběsilou
šílenost Punk není mrkev, komplet jakýchsi skečů, písní a humoru, který
se dá údajně krájet. Herci si asi mysleli, že zpívat falešně
neposlouchatelné písně a doplnit to o humor, který není vtipný ani
s přivřenýma očima, je známka punku. Tohle se skutečně nedalo
vydržet.

Pestrá škála
divadelních souborů a jejich počinů nepatrně zvýhodňovala profesionální
soubory před těmi ochotnickými a amatérskými, kterých ale na druhou stranu
bylo mnohem více.

Infarkt nedělního odpoledne se dostavil na „schodech“ nějaký čas
poté. To když se zde objevil Kabaret Červená 3 se svým best of. Nerozumím
tomu, jak tento kabaret může fungovat už deset let. Docela chápu, že jsem
ho viděl právě v Bohnicích – sem patří. Cylindr na hlavě protagonisty
byl možná kabaretní, ale jeho tepláky a pseudofrak byly především
směšné – úplně stejně jako to, co se snažil zpívat a říkat. Diváci
se v ten moment smáli spíše ze soucitu. Naštěstí se okolo dalo vhodně
občerstvit či bez problému zmizet a mnozí tak učinili.

To nejhorší jsme v tu chvíli měli za sebou. Na trávě plenéru I se
objevil nadějný a sympaticky rozdováděný soubor KLAP s příběhem
O sedmi dnech a o tom, jak si lidé vymýšlí jména dnů v týdnu a pan
Václav Tvrdohlavý se neustále snaží protlačit do volby svého
kandidáta – Kopidlno. Nenáročné, vtipné a energické studentské divadlo
zpříjemnilo moje pokažené odpoledne. Podobně na tom byl i soubor Divadla
spřízněných duší, které předvedlo soubor improvizací vzniklých na
zkouškách. Zde je třeba ocenit alespoň snahu a skutečnost, že se
jevištní tvar blížil kabaretu mnohem více než předchozí kabarety
uvedené na „schodech“. Smutné je, že se herci před scénkou, která byla
založena na rozmlouvacích cvičeních, řádně nerozmluvili. Nu což,
i snaha se cení.

Finále divadelního programu zajistilo Divadlo Na Zábradlí svou inscenací
Pískoviště v režii Jiřího Pokorného. Příběh, v němž dospělí
hrají děti a existují každý na své straně jednoho pískoviště ve svých
světech, ale zároveň se snaží o jakous takous komunikaci, vkusně
pražský dvoudenní festival završil.

Závěrem možno konstatovat, že festival Mezi ploty splnil a naplnil, co
měl. Diváci se zjevně na mnoha místech bavili a i ty hrůzostrašné
produkce nějakým podivuhodným způsobem dělaly celkově zajímavou
atmosféru. Nezbývá než festivalu do dalších let popřát, aby ho
v příštích letech provázelo hezké počasí. O pestrost představení
totiž není nouze a snad každý si tu přijde na své, ať už od divadla a
jeho speciálních forem čeká cokoli.