Na letošním festivalu divadelních uměleckých škol Zlomvaz
(13.–16. 5.) se vyskytovaly výhradně dva fenomény – naprostý úspěch
nebo propadák. Výhodou pro propadáky bylo, že většina z nich neměla
přestávku, nešlo pak přesně určit, zda diváci odcházejí
z představení znechucení či vyčerpaní, anebo zasaženi dech beroucím
zážitkem. O té první skupině se bude ještě dlouho mluvit a kuloáry
budou znít názvy inscenací jako Marnotratný
syn, Své dny, Fucking generation, Nemá kocúr večně hody nebo jména
herců Ondřej Bauer, Andreja Vozárová, Rebeka Poláková, Anna
Schmidtmajerová (oceněni porotou za herecké výkony) a Alena Bazalová
(Čurda do 30 vět s možností uvést v DISKu své vlastní
představení).
Ondřej Bauer © Jiří Semotán
První tři zmíněné inscenace získaly nejlepší hodnocení v divácké
anketě. Po skončení každého představení známkovali diváci jako ve
škole. Právě z divácky nejúspěšnějšího Marnotratného
syna se etabloval výherce ceny Reflexu za nejlepší herecký výkon
Ondřej Bauer – divácké reakce se tak dotkly odborného
názoru poroty. Druhé místo obsadilo monodrama Karla Kratochvíla Své
dny – interpretace Beckettových Šťastných dnů. Herec podpořil
působivost absurdního dramatu jemným ironickým nadhledem, naprostou tmou,
sirkami, posléze svíčkou v ruce a pak v ústech. Stvořil prostor pro
setkání diváka se svéráznou interpretací Beckettova textu. A že ho
diváci ocení jedničkou s hvězdičkou, nebylo pochyb. Divadelně-hudební
revue Fucking generation pak zasáhla předně ty, kteří
přistoupili na hru, že jde o upřímnou zpověď mladých lidí bez
většího cíle a přesvědčení, kterým je to vlastně jedno. Takových
diváků nebylo málo, tedy s ohledem na bronzovou příčku v divácké
anketě. Zdeněk Hořínek, předseda odborné poroty, ocenil inscenaci
Nemá kocúr večně hody, z níž diváci odcházeli také se
zatajeným dechem. Jednoduchý příběh boje dvou kocourů (starý a bohatý
versus mladý a chudý) o krásnou kočičku byl postaven na divadelně
působivé a fungující stylizaci.
Na druhém pólu se ocitly jako nejhorší inscenace Rodinné príbehy a
Večer tříkrálový. Obě to jsou velice problematické inscenace. Sice se
naplno hlásí ke své dramatické předloze, zůstávají však od ní na hony
vzdálené. Rodinné príbehy dosti jasně nedaly najevo, že
jde o zvrácenou dětskou hru, a divákům téma hry jen znejasňovaly.
Tvůrcům Večera tříkrálového se pak podařilo na
základě tohoto dramatu dojít k nápadu zhudebnit některé Shakespearovy
sonety, což se studentům muzikálového herectví povedlo velice umně (méně
však hudbě samotné, ta upadla do klišé), původní drama však bylo
režijně pojato tak nešťastně, že se většina diváků o přestávce už
do sálu nevrátila. Dalším neúspěchům se netřeba věnovat, stejně
zapadnou v zapomnění zlomvazáckých dějin.
Koncert Sto zvířat © JakubKavan.net
Co se ukázalo jako podařené lákadlo na festivalového diváka, byly
večerní koncerty v divadle DISK, na které bylo možné zavítat zdarma.
Dokonce i zahajovací a závěrečné pohoštění bylo bez zbytečného
lustrování u vchodu. Balonky vyzdobené DISK kafé lákalo k posezení,
vypití sklenice vína či piva, nějakému tomu tanci v rytmu Sta zvířat,
Orchesteru Jeana Valjeana či Papa Nöel. Večery tak byly příjemnou
příležitostí k neformálním setkáním začínajících umělců
s protějšky z ostatních vysokých divadelních škol. Pokud jste si Zlomvaz
nechali uniknout letos, rozhodně si jej zapište do svého diáře na
příští rok. Nebudete litovat.
Napsat komentář