Je jen málo divadelních počinů, které by tak intenzivně plnily
periodika odlišnými recenzemi jako zatím poslední inscenace Činoherního
klubu. Bůh masakru francouzské autorky Yasminy Rezy není geniálním
dramatickým kusem. Ani jeho pražskou inscenaci nelze přijmout bez výhrad.
Přesto text není plytký a je zábavně zpracován. A to není málo.
Pro nezasvěceného pražského diváka (poté, co po městě míjel děsivě
vyhlížející plakáty se zkrvavenými dětmi) je velkým překvapením, když
se dostaví do divadla, usadí se v hledišti napjat a pln
očekávání dalších expresivních, šokujících a surových zážitků a
před ním náhle v kulisách stylově zařízeného obýváku sedí čtveřice
zazobaných čtyřicátníků a poslouchá Bachovy Goldbergovské variace. Není
to však překvapení negativní, neboť se před námi právě rozehrává
svižná konverzačka s vynikajícími hereckými výkony, citlivou režií a
s několika nečekanými gagy.
Děj hry se točí kolem
malého incidentu, při kterém desetiletý chlapec v parčíku při
klukovském sporu klackem vyrazí dva zuby svému kamarádovi (ano, to jsou ty
zkrvavené děti z plakátu).
Rodiče oběti Veronika a Michel (Ivana Chýlková a Jaromír Dulava) pozvou
do svého bytu rodiče útočníka Anetu a Alaina (Miroslava Pleštilová a
Vladimír Kratina) a společně se snaží (více či méně iniciativně)
řešit vzniklou situaci. Během hovoru se dotýkají různých fenoménů
současné společnosti, které v divákovi probudí svou aktuálností zájem
a možná dají podnět k zamyšlení nad sebou samým.
Všichni čtyři herci zvládají naprosto precizně proměnlivé charaktery
svých postav. Ztvárnění role Veroniky jako iniciativní, povrchní naivky,
Michela jako vznětlivého, i když trochu ušlápnutého manžílka, Anety
jako utahané ženušky se sklony k alkoholismu a Alaina jako cynického,
praktického právníka nezabředává v povrchnosti, naopak jde do detailů a
jemných nuancí na tragicko-komické hranici tak, jak už to v životě
bývá. Postavám tak chvílemi přitakáváme, vzápětí už s nimi spíše
jen soucítíme, posléze se nám začnou protivit a nakonec se jim s chutí
zasmějeme.
Navzdory klasickému (i když nikoliv nenápaditému) zpracování nás
představení šokuje, uvědomujeme si surovost a násilí, okolo kterého se
vlastně celá hra točí a které se promítá i do chování postav. A to
dokonce možná daleko naléhavěji než u jiných, expresivně pojatých
inscenací.
Inscenační tým Boha
masakru předvedl, že je schopen řemeslně kvalitně interpretovat tento
nelehký, klasický žánr divadelní konverzačky.
Inscenační tým Boha masakru předvedl, že je schopen řemeslně kvalitně
interpretovat tento nelehký, klasický žánr divadelní konverzačky.
Scénografie je příkladem invenčního, avšak nerušivého zpracování
daného prostředí. Design obýváku v bílé barvě doplňují tapety –
dekory na stěnách. Adam Pitra k tomuto účelu používá bílé,
trojrozměrné umělohmotné popínavé rostliny, svázané k sobě a
tvořící tak strukturu stěn stylového pokoje. Nejedná se tedy o klasickou
plochou rámovanou konstrukci polepenou tapetami a je zajímavé zjistit, že na
„scénografii tří stěn“ se ještě stále dá vymyslet originální
zpracování. Pozadu nezůstávají ani kostýmy Kataríny Hollé, které
jednoduše, ale velmi přesně pomáhají dotvářet charakteristiku
jednotlivých postav.
Pokud si chcete trochu zazpytovat ve svém svědomí, zároveň se však
u toho královsky pobavit, vyrazte do Činoherního klubu! Jedna malá rada na
závěr: Nekupujte si lístky do prvních tří řad, pokud si oblečete drahou
róbu nebo oblíbené sako! Hrozilo by vám jisté riziko, které ovšem
neprozradím. Nechte se překvapit!
Činoherní klub
Yasmina Reza: Bůh masakru
Překlad: Michal Lázňovský
Režie: Ondřej Sokol
Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka
Scéna: Adam Pitra
Kostýmy: Katarína Hollá
Hudba: J. S. Bach / Goldbergovské variace
Hrají: Ivana Chýlková, Jaromír Dulava, Miroslava Pleštilová, Vladimír
Kratina
Premiéra 16. prosince 2008, psáno z reprízy 7. března 2009
Napsat komentář