Není snad notoričtěji známé divadelní hry, než je Shakespearův
Hamlet. Široká mnohoznačnost jeho textu nabízí tvůrcům vždy bohatou
možnost výběru a upřednostnění těch prvků, které si společenská
situace aktuálně žádá. Zároveň je větší či menší míra redukcí
při obsáhlosti a spletitosti Hamleta pro každou inscenaci téměř nutností.
Provázkovští (režie Jan Mikulášek, dramaturgie Barbara Vrbová) si jako
odpověď na tradičně svízelnou, přesto neopomenutelnou předběžnou
otázku „o čem Hamleta hrát?“, dali odpověď, která je z finální
verze jasně čitelná – soustředili se zejména na rodinné vztahy
královského rodu.
© P. Zatloukal
Elsinorské hradby a komnaty jsou nahrazeny důvěrně sevřeným interiérem
měšťanského bytu (scéna Marek Cpin), v němž se vedle tragédie
dánského prince odehrávají neméně bolestná dramata jeho blízkých. Ti ze
vstupního obrazu rodinného portrétu vystupují, aby pak v závěru byli
umírajícím princem Hamletem tak trochu ironicky naaranžováni do obdobného
obrazu mrtvých. Mezitím se však uspořádané a vypucované domácí
prostředí dýchající vzpomínkou na Hamletova otce promění
v apokalyptickou spoušť. Překocené židle, strhané obrazy a jejich
pochroumané rámy, kusy oděvů a jiné předměty rozházené po jevišti
evokují chaos a zvrácenost, které se skrývaly pod zdánlivě vyrovnanými
slovy a uhlazeným zevnějškem osazenstva dvora. Nánosy hlíny, postupně
vršené na scénu, umocňují dojem nepořádku a nečistoty myšlení řady
postav, přičemž tento nápadný scénografický prvek pomáhá rozehrávat
i mnoho symbolických akcí (např. posypávání postav při přípitku,
které se tak samy částečně pohřbívají, vláčení bezpáteřného
Polonia bahnem a další) nebo metaforických významů (Hamletovo strkání
hlavy do písku).
© P. Zatloukal
S eliminací mocenských a politických rovin byl za použití umírněného
Urbánkova překladu zcivilněn i projev herecký. V teple rodinného krbu
k sobě postavy často promlouvají neherecky tichým a navenek klidným
tónem. Nebyl by to však Jan Mikulášek, kdyby alespoň sem tam nesáhl
k výrazné divadelní stylizaci, která je jedním
z nejcharakterističtějších prvků jeho režijního jazyka. Jednotliví
aktéři tak – mnohdy ovšem až příliš střihově – oscilují mezi
groteskně pitvornými polohami na straně jedné a silným utlumením
k téměř bezbarvě přeříkávanému textu na straně druhé. Jako by ani
nevěřili některým slovům, která vypouštějí z úst, přičemž jsou
čímsi puzeni, aby své výpovědi nadsazeným podáním depatetizovali nebo
parodovali. V případě Hamleta (Jiří Vyorálek) jsou duševní kotrmelce
jaksi tradičně předpokládané; podobné náznaky psychické rozkolísanosti
u Claudia (Pavel Zatloukal) a Gertrudy (Ivana Hloužková) poněkud posouvají
úvahy o jejich lstivé vypočítavosti.
© Viktor Kronbauer
Jiří Vyorálek předkládá Hamleta poněkud klackovitého, zpočátku
suverénně vystupujícího s pevným nekompromisním hlasem. V průběhu hry
svou roli rozmanitě modeluje, Hamlet zjevně začíná přemýšlet – jeho
hlas se čím dál častěji chvěje, gesta již nejsou konzistentní, a jeho
sebedůvěra je záhy nečekaně vratká. Zatloukalův Claudius k princi cítí
spíše osobní odpor, než že by se obával jeho státně-mocenských ambicí.
Prospěchářsky přelétavý Polonius Vladimíra Hausera se zdá být
příbuzensky spjat spíše s nízkými patolízaly Rosenkrantzem a
Guildensternem (Michal Dalecký, Jiří Hajdyla) než s hrdým Laertem (Robert
Mikluš). Anežka Kubátová jako Ofélie vyniká především v pasážích
pomatenosti a zlomenosti (a při četných tvrdých pádech udivuje tato zjevem
křehká herečka svou fyzickou zdatností).
Z prostředí nenormální rodiny Addamsových, jak je Hamletovo okolí
prezentováno v jednom z komických výstupů, si zachovává tvář a čest
jen Hamletův přítel Horatio (Tomáš Sýkora). Pouze on si neumaže ruce
všudypřítomným marazmem a vzhledem k vyškrtnutí postavy krále
Fortinbrase jako jediný křesá v nešťastném příběhu jiskřičku
naděje.
Mikuláškovo pojetí Hamleta je pojetím odvážným. Režisérovo osobité
vidění se bezmyšlenkovitě nesklání před Shakespearem, a už vůbec ne
před dominujícím inscenačním územ. Mikulášek si hledá – a nutno
zdůraznit že i nápaditě nachází – vlastní cestu k současnému
dekódování složitého textu. Nezdráhá se klasickou tragédii zcizovat
šlágry Karla Gotta, plyšovými delfíny, bublifuky či třeba zmíněnou
paralelou s Addams Family. Lze však zřetelně cítit, že k zmíněným
kacířským výstřelkům se neuchyluje prvoplánově v pochybné touze po
originalitě, ale veden svou vizí je v rámci celku používá odůvodněně a
důsledně.
© Viktor Kronbauer
Divadlo Husa na provázku, Brno
William Shakespeare – Hamlet
Překlad: Zdeněk Urbánek
Režie, hudba, výběr hudby: Jan Mikulášek
Scéna, kostýmy: Marek Cpin
Dramaturgie: Barbara Vrbová
Hrají: J. Vyorálek, A. Kubátová, P. Zatloukal, I. Hloužková, V. Hauser, R.
Mikluš, T. Sýkora, M. Dalecký, J. Hajdyla, A. Buršová, M. Bumbálek, A.
kubátová
Premiéra: 17. 1. 2009
Psáno z provedení 25. 6. 2009 v rámci festivalu Divadlo evropských
regionů v HK
Napsat komentář