Umístit divadlo kamsi mimo tradiční divadelní budovy je jistě dobrý nápad, i když to samo už patří k repertoáru klasických řešení, jak upoutat pozornost. A Hlavní nádraží v Praze se k takovému, k nejasné alternativě se hlásícímu projektu nadmíru hodí.
Jenomže: po průchodu Fantovou kavárnou a sympatickým zadním schodištěm jsou diváci uvedeni do kulturního (nebo společenského – záleží na zdroji) sálu a tam se, na parketách a standardních židlích, odehrává zcela běžné divadlo, jak někde v kulturáku. Je zjevné, že umístěním divadelního představení do takového prostoru se neoživují žádné nedivadelní prostory, ale že se zde – kromě nějakých výročních odborových schůzí nebo tanečních kurzů pro děti nádražáků – hrálo divadlo už mnohokrát. Celé to spíše vyvolává dojem nějakého ochotnického představení. A naneštěstí, takový dojem se potvrdí ještě několikrát.
Opět to byla asi chyba očekávání, neboť (nalákán reklamou?) předem jsem počítal s netradičním pojetím. Schillerův Don Carlos zde byl podán jako nejsuchopárnější klasika a divák s vytříbeným vkusem, zvláště se zalíbením v Schillerovi či dobrém divadle, by neměl daleko k pláči (nikoli dojetím). Jako popření onoho mlžně alternativního oparu sloužila i skutečnost, že herci byli navlečeni do kostýmů, jež měly vyvolat dojem historičnosti. Vzhledem k absenci scény, a jak se posléze ukázalo, i herectví, právě tyto kostýmy byly snad jedinou připomínkou, že sledujeme divadlo. Kombinace neušlechtilé nudy a neskutečně amatérských výkonů herců, kterým často nebylo ani rozumět, uspávala většinu diváků, případně odváděla jejich pozornost jinam.
|
Celé to spíše vyvolává dojem nějakého ochotnického představení. A naneštěstí, takový dojem se potvrdí ještě několikrát. |
Poslední dobou se možná stále častěji setkáváme se chtěně „avantgardními projekty“, které jsou nesnesitelné, protože nekoukatelné, ale také proto, že už nejsou ani originální a experimentující. Zcela tradiční představení na alespoň částečně netypickém místě by tak pro skomírající divadelní alternativu, jakož i skomírající svět konzervativního divadla mohlo být zajímavým osvěžením: ale to by se muselo jednat o živé, nikoli mrtvé divadlo, naplněné nápady, nikoli zcela bez jakýchkoli nápadů.
Ovšem za co si režisér, producent a autor výtvarného řešení inscenace Pavol Juráš (absolvent operní režie) zaslouží skutečně tvrdou kritiku, je „slovo režiséra“, které k inscenaci sepsal – zvlášť v konfrontaci se samotným představením (dostupné zde). Píše-li, že „toto dílo představuje takový svět, že ani sám Fassbinder by nedokázal vymyslet zoufalejší. Schiller nám nabízí bohaté obrazy“, je to výsměch otrávenému divákovi. Jak to, že žádné vzrušující drama, žádné bohaté obrazy na scéně nevidíme, jen odzívanou nudu? Volá-li desetkrát zprofanovanými slovy o nadvládě zlých médií nad hodným uměním – a staví-li svou inscenaci jako prostředek proti zhloupnutí, je to již drzost do nebe volající. Chce se vstát a zvolat: „COŽE? Juráši, na hanbu!“
Friedrich Schiller: Don Carlos.
Režie, produkce, scéna a kostýmy Pavol Juráš.
Hrají Jiří Bartoň, Lenka Košťáková, Vratislav Běčák,
Dana Pešková/Kateřina Březinová-Plchová,
Ondřej Bauer, Roman Vencl, Martin Kraus
a Gerhard Hámor.
Noci na nádraží, pořádá sdružení Depresivní děti touží po penězích. Premiéra 18. 10. 2007, psáno z reprízy 21. 10. 2007.
Napsat komentář