Happy New Fear: Orestek Na zábradlí

Antika se nejmladší generace divadelních tvůrců dotýká. Po inscenaci
Petry Tejnorové I AS ON ME DE A v Alfredu ve dvoře a
Kolečkově/Špinarově Kauze Médea v Rubínu přicházejí jejich vrstevníci
Jan Frič a Lucie Ferenzová s pozoruhodným zpracováním Orestey v divadle
Na zábradlí. Pod názvem Orestek (Variace na antické téma) přenášejí
antický mýtus do umakartového jádra panelákového bytu
osmdesátých let.

Je to vlastně banální story, která by se dala shrnout do několika
titulků z Blesku: manžel odjede na služební cestu, manželka si mezitím
najde milence, nepohodlný člen domácnosti je po svém návratu brutálně
zavražděn a následně pomstěn svými potomky, kteří jsou za to odsouzeni
k trestu smrti. Jak už to tak u antických dramat bývá, předchází této
epizodě poněkud komplikovanější historie. Při původním provedení
řeckých rodinných seriálů se znalost mýtu předpokládala, pro Fričovu
úpravu je podstatné snad jen tolik, že zmíněný pán má u ženy vroubek
za zabití nejstarší dcery.

Autorství textu je připsáno Eurípidovi a kolektivu, což spíš než ke
skutečnosti, že se touto látkou zabývalo množství antických autorů,
odkazuje k dřívější Fričově režii na téže scéně, Tartuffe Games
podle pana Molièra a kolektivu. Kolektivem je zřejmě především duo
Frič-Ferenzová, které je podepsáno pod úpravou textu. Úprava tu ovšem
neznamená totální dekompozici mýtu – právě naopak, půjdeme-li po
dějových faktech, zůstává příběh téměř nedotčen. Variace
v podtitulu spočívá spíše v práci s jazykovou rovinou hry. Text je
kompilátem několika překladů, od vznešených strof klasického filologa
Ferdinanda Stiebitze po skvělý Pyladův monolog v překladu Jaroslava Achaba
Haidlera. Součástí úpravy jsou i „antické“ mutace dětských říkadel
(„jedna dvě, hybris jde – katarze nepřijde!“), rytmizované pasáže
chóru („Heleno, ty děvko!“) či intertextuální citace (Shakespeare,
Golding, Mayenburg…). Dojde na reprodukované (Voyage voyage) i původní
diskohity a občas padne i nějaké to „hovno“. Představení se ostatně
neobešlo bez pohoršených komentářů zástupců nejstarší divácké
generace – inscenaci si zřejmě nejvíce užijí ti, kdo prožívali
dětství na přelomu osmdesátých a devadesátých let, stejně jako Frič,
jehož záliba v tomto období je patrná i z dalších režií (House of
Love I a II v Rubínu).

Retro atmosféru inscenace ovšem nevytváří sám text, do zmíněného
období jej zasazuje až scéna (Matěj Sýkora) a způsob, jakým s ní
režisér pracuje. Orestkovo dětství se odehrává v panelákové koupelně
z umělého kartonu, kde máma Klytaiméstra pere ve staré tatramatce a táta
Agamemnon restuje chobotnici na prádelním bubnu. Královský trůn je vlastně
obrácená vana (rod Átreovců se měl mimochodem podle věštby po tři
generace koupat ve vlastní krvi). Charakteristiku postav i doby úspěšně
dotváří kostýmy (Barbora Zelníčková) – Klytaiméstřin turban
z ručníku jako symbol péče o uvadající krásu, cecíky na froté
župánku uplozené, ale starostlivé matky, čelenky ve stylu Cvičme v rytme
či šaty sešité z různých koberečků a šátků, odpudivé silonové
punčocháčky.

Punčocháčky ostatně nosí i Orestek, jediný chlapec v sídlištní
partičce, do které patří kromě jeho sestry Elektry a sestřenky Hermioné
taky kamarádka Pyladés. Zpočátku je jejich chráněncem – má nejmíň
kuráže a projevuje se spíš jako holčička. Jenže je pořád malým
Átreovcem – a ti mají temnotu v krvi. Dle zákonitosti „násilí plodí
násilí“ nakonec stáhne nafukovací rukávky, podle vzoru sprejerů a na
znamení počátku nového krveprolití napíše na zeď Happy New Fear a jde
se mstít.

Ivan Lupták v titulní roli hraje tuto proměnu zpočátku jako nechtěnou,
ale nezbytnou – po spáchaných vraždách se dostaví výčitky
svědomí – po rozsudku tribunálu ale Orestek zmužní a nakonec vyhlásí
další mstu. Bratra ke všemu prosí i ponouká odhodlaně vzpurná Elektra
Natálie Řehořkové, Hermioné v podání Natálie Drabičšákové se naopak
drží stranou ve snaze být se všemi zadobře, což se jí stane osudným.
Transformace mytického Pylada v Pyladés nabízí Gabriele Pyšné prostor
rozehrání půvabných projevů první dětské lásky, výborná Kristina
Maděričová hraje Klytaiméstru nikoliv jako proradnou zrádkyni, ale jako
znuděnou ženu v domácnosti, které je zkrátka bližší košile než
kabát, a pak z toho má špatné spaní. Dvojrole Miloslava Mejzlíka
(Agamemnón, Menelaos) a Ladislava Hampla (Helena, Aigisthos) navozují pocit,
že bez viny není nikdo – aktéři se střídají a zlo má stále
tutéž tvář.

Jan Frič je režisérem, který si již delší dobu vytváří výrazný
rukopis, a to zcela bez souvislosti s povahou inscenovaného textu – jeho
osobitý humor a originální gagy (zde za všechny aspoň „posílání“
poštovních holubů nebo věštění z novin) se projevuje stejně při
zpracovávání současného finského dramatu, klasicistické komedie
charakterů či antické tragédie. Orestkem Frič opět dokazuje, že je
jedním z nejnadějnějších tvůrců své generace.

Divadlo Na Zábradlí, Praha
Eurípidés a kolektiv: Orestek (Variace na
antické téma)

Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Lucie Ferenzová, Ivana Slámová
Scéna: Matěj Sýkora
Kostýmy: Barbora Zelníčková

Hrají: Ivan Lupták, Natálie Řehořová, Gabriela
Pyšná, Miloslav Mejzlík, Kristina Maděričová, Ladislav Hampl, Natália
Drabiščáková
Premiéra: 11. března 2011. Psáno z reprízy
25. března 2011.