Na tomto místě by se mohla otisknout jenom prázdná stránka. Ti, kdo
viděli inscenaci Orchestr bratislavského souboru, by její význam jistě
pochopili. Ti, komu se to v nabitém programu SETKÁNÍ nepodařilo, by měli
vědět, že v hledišti studia Marta po přestávce zůstala asi pětina
původního počtu diváků.
Prvním nedopatřením inscenace byly kostýmy. Ty spolu se scénou (obojí
Barbora Holanová a Anna Kučerová) podléhaly nekompromisní popisnosti. Na
jevišti se potkalo šest ženských postav svérázných charakterů a jeden do
kouta zahnaný muž. Kostýmy explicitně vycházely ze stereotypních
klišé – šéfka-mrcha rázovala jevištěm pochopitelně v černých
vyzývavých šatech, koketa v „chic“ francouzském stylu vyzývavě
kroutila boky a špulila rudou pusu, stará panna s brýlemi nezapomněla do
sandálků obout ponožky a vše doplnila slušňáckým límečkem přes svetr.
To vše v mramorovém aranžmá lázeňského altánku, kde se celý bizarní
koncert Orchestru odehrává. Před publikem léčícím se v místních
lázních na zácpu. Věřím, že vystoupení Orchestru může mít
i projímavé účinky.
Rozpačitá anglická
výslovnost a ne vždy zvládnutý pěvecký projev mají jistá pozitiva –
vyvolávají u diváka osvěžující pousmání.
Co divák výrazně postrádá
při sledování bratislavské inscenace, jsou podstatné škrty v předloze
(pro srovnání: Pod Palmovkou se hraje Orchestr padesát minut,
v bratislavském podání trvá dvě hodiny). V tomto rozvleklém tempu tak
divák jenom znuděně čeká, kdy přijde další „povyražení“ v podobě
estrádního pěveckého vstupu – inscenace je totiž hojně proložena
anglickými songy. Rozpačitá anglická výslovnost a ne vždy zvládnutý
pěvecký projev mají jistá pozitiva – vyvolávají u diváka
osvěžující pousmání. Problémem ale je souvislost textů písní se
samotným dějem a tématem inscenace – spočívá často pouze ve
společném slově či motivu, nesedí už ale významově. Rozkládá tak
dějovou linku, která se vine k vyhrocení vzájemných vztahů členů
orchestru a (mnohdy tragickým) rozhřešením jednotlivých osudů.
Až v těchto závěrečných rozuzleních může divák trochu nahmatat
téma Anouilhova dramatu, které v převážné části inscenace jen nejasně
probleskuje skrz mlhu zpěvů. Je jím osamocenost v různých podobách a
snaha ji skrývat, za každou cenu s ní bojovat, popírat ji sám před sebou.
Popírat ale, že účelově a citlivě sladit dohromady všechny složky a
nechat v nich rozehrát téma (v dnešní době bolestně aktuální) se
bratislavským inscenátorům zkrátka nepovedlo, nemůžeme.
Vysoká škola múzických
umení, Bratislava, Slovensko
Jean Anouilh: Orchestr
Režie: Michal Vajdička
Překlad: Ľubomír Vajdička
Scéna, kostýmy: Barbora Holanová, Anna Kučerová
Produkce: Stanislav Kramarič, Tomáš Beňadik, Silvia Barčíková
Hudební spolupráce: Mgr. art Lenka Paulíková, Mgr. art Kristián Seidman
Hrají: Henrieta Mickovičová, Natália Puklušová, Petra Humeňanská, Lenka
Prokopová, Michal Jánoš, Danica Matušová
Psáno z reprízy 2. 4. 2009, která se odehrála v rámci festivalu
Setkání / Encounter
Napsat komentář