Myšlenka ztvárnit na divadle rozsáhlou a rozvětvenou knihu Rok na vsi
autorské dvojice Aloise a Viléma Mrštíkových zavání megalomanstvím.
V této románové kronice se objevují desítky postav a mikropříběhů,
u nichž jen těžko můžeme hovořit o nějaké ústřední linii. Volná
kompozice knihy je scelena jen jednotným místem událostí – moravskou
vesnicí Habrůvkou a strukturována dobou děje – jedním kalendářním
rokem. Ostatně prvotním záměrem bratří Mrštíkových bylo realisticky
zobrazit život obyčejné (byť úpadkové) moravské vesnice se všemi
lidskými aktivitami, jež jsou s jednotlivými ročními obdobími spjaty.
Navzdory absenci hlavního hrdiny a zdánlivě malým venkovským poměrům
se při bližším pohledu ukazuje, že Kronika moravské dědiny (jak zní
podtitul díla) poskytuje dodnes živou látku nabitou dramatičností.
A nejedná se přitom jen o dramatičnost sporadickou a ve všech případech
zkratkovitou, jak bychom možná předpokládali – na několika postavách
(Rybář, sestra Amáta, Martin Krištof) lze v příběhu vysledovat ucelený
osobnostní vývoj. Zároveň jakýkoli čin, jenž člověk vykoná na území
obce, je posuzován přísným a z dnešního pohledu značně puritánským
okem konzervativní společnosti ovládané silnou religiozitou. Tím se do
malovaného hrnku zapadlé české vesnice dostává velkolepější rozměr
antického dramatu.
První úvahy o uvedení jednoho z „nejdomáčtějších“ děl české
literatury se mihly již počátkem 90. let. Tehdejší umělecký šéf
Národního divadla v Brně František Derfler spolu s dramaturgem Miroslavem
Plešákem přizvali ke spolupráci v té době téměř neznámého Zdeňka
Petrželku (občanské jméno Jana Antonína Pitínského) a zahájili s ním
přípravy inscenace Roku na vsi. Přes pokročilé stadium práce na inscenaci
k jejímu dokončení nakonec nedošlo. Projekt měl tedy dost času, aby
ještě zrál v hlavě J. A. Pitínského a mohl být v roce 2009 konečně
realizován na scéně Městského divadla Zlín. Na výsledné podobě Roku na
vsi je doba kvasu rozhodně znát.
J. A. Pitínský, známý svou bohatou a zároveň osobitou imaginací,
respektoval při inscenování zbeletrizované etnologické studie
folkloristický ráz vyprávění. Herce nechává hovořit nelehkým hanáckým
nářečím, které Mrštíkovi v moravských vískách pečlivě odposlouchali
a v knize věrně zachytili. Rovněž scénu Pitínský navrhl ve výrazném
folklorizujícím stylu. Mohutná křídla vrat poctivé moravské stodoly
společně s různou intenzitou osvětlení umožňují vytvořit všelijaká
venkovská prostředí – interiéry dřevěných chalup, velký sál
hostince, stodolu, vesnický hřbitov či širá pole. Kostýmy Hany Knotkové
rovněž odpovídají lidovým zvykům a jednotlivým ročním dobám. Objevují
se oděvy sváteční (bohatě zdobené kroje) i všední (zejména jednoduché
pracovní úbory). Poněkud autorské je snad jen pojetí bílých čertů při
svátku svatého Mikuláše.
Vedle toho zařazuje Pitínský do inscenace prvky, které tendenci
k výhradně folkloristickému zobrazení přesahují, nebo jí jsou naprosto
cizí. Mám na mysli například použití úryvků skladeb W. A. Mozarta, J. S.
Bacha či G. Mahlera při některých, řekněme typicky českých, zvycích.
O posvícení, kdy se v hostinci sejde celá vesnice, hřímá právě jedna
z radostných Mozartových skladeb (ačkoli by se intuitivně spíše nabízeli
čeští skladatelé inspirovaní lidovou tradicí – Janáček, Dvořák…).
Její vyznění není v žádném případě nepatřičné, ale přesto, snad
je to jejím zahraničním původem, působí píseň jaksi odtažitě. Podobně
účinkuje i operní vložka Slunce a Bílé Olgy na počátku druhé půle
představení. Tyto dva alegorické zjevy ve výrazných kostýmech
s naddimenzovanými hlavami spolu zatančí snový tanec, který má pramálo
společného s pohybem valné většiny zemitých habrůvských usedlíků.
Pitínský těmito a podobně kontrastujícími drobnostmi vytváří určitou
disharmonii, která je mezi hříšnými obyvateli Habrůvky-Jeruzaléma
neustále rozprostřena.
V této souvislosti je třeba upozornit i na celkovou koncepci hudební
stránky inscenace. Vedle několika zmiňovaných citací a parafrází
známých světových skladatelů se nějaký hudební podklad line v podstatě
nepřetržitě. Melodie a nápěvy moravských lidových písní či variace na
jejich motivy (na nastudování se podíleli Miroslav Černý a Richard
Dvořák) jsou pro navození autenticity nahrány tradičními, mnohdy
rekonstruovanými hudebními nástroji (jak nás obšírně poučí divadelní
program). Decentně či hlasitěji znějící hudba dobarvuje atmosféru
jednotlivých situací a umocňuje magičnost některých momentů (například
chvíli, když Rybář obdaruje Vrbčenu červenými korály nebo seznamování
Anežky a Martina). Často přitom jen nenápadně a téměř
nepostřehnutelně. Funkci a nepostradatelnost hudebního doprovodu si asi
nejlépe uvědomíme, pokusíme-li si ho od výjevů na jevišti na chvíli
odmyslet.
Z nepřeberného množství postav Roku na vsi dostávají v dramatizaci
Miroslava Krobota některé přece jen větší prostor. Je to především
Cyril Rybář, habrůvský živnostník a moderně řečeno „podnikatel“,
jenž se poměrně velké pozornosti těší už v knižní předloze. Díky
činorodosti v oblasti obchodní i milostné je jeho osud bezesporu
nejatraktivnější. V jeho životě se se značnou frekvencí střídá dobré
i zlé, přičemž to horší postupně převládne. Stále větší část
obce se na něj dívá skrz prsty. Tíha svědomí a vnější tlak doženou
Rybáře až k sebevraždě oběšením. V podání urostlého Josefa
Králíka, jenž je do inscenace vypůjčen z ochotnického souboru
z Karolinky, se jeví postava Rybáře ještě centralizovaněji. Výrazný
herec středního věku dokáže uvěřitelně zahrát nejrůznější
polohy – manžela, milence, otce, syna, obchodníka, zemědělce, člena
obecního výboru… Josef Králík tak ve hře střídá řadu často
i protilehlých hereckých poloh rozpínajících se na škále od
rozčileného, exaltovaně křičícího suveréna, až po pokorně
vemlouvavého, plačícího člověka.
Rybářovu dlouho dominující osobnost přitahuje uhrančivý zjev a
vystupování habrůvské lehké ženy Vrbčeny (Eva Daňková). Té se daří
ztvárnit povahový protiklad Rybářově hodné, ale až příliš střídmé
manželce (Helena Čermáková). Vrbčena je kočkovitá šelma –
provokativně lascivní (zpod sukně několikrát vyloví šátek či dokonce
jablko), parádivá a vášnivá. Při tajné schůzce ve stodole, kdy si
Rybář Vrbčenu rozbaluje z několikametrového plátna, se hercům
pozoruhodně daří proplétat milostnou scénu s komičností.
Objevují se i další postavy se šťavnatějším moravským
temperamentem, například starosta (Dušan Sitek) a jeho syn Antoš (Zdeněk
Lambor). Oba jsou horkokrevní a prudcí, co chvíli na sebe nebo na někoho
cholericky řvou. Zásluhou svých představitelů jsou doslova napěchovaní
energií (výkon Dušana Sitka byl oceněn nominací na diváckou cenu
zlínského publika).
Z početného panoptika habrůvských postaviček, jejichž povaha a
příběh jsou v inscenaci jen zlomkovitě načrtnuty, zmíním už jen
telegraficky několik: Maryšku Michaely Doleželové, sestru Amátu Petry
Domžalové, pana Kunze Pavla Leicmana, Barboru Jaenette Zapletalové, faráře
Radovana Krále, Martina Josefa Kollera, židovského tuláka Doného Rostislava
Marka… Každá z těchto postav si nese vlastní – lehčí či
těžší – životní břímě a má svůj hřích či neřest. Pro
jednotlivé představitele přitom nejsou jejich úlohy jednoduché, neboť při
své útržkovité povaze vyžadují značnou koncentraci a detailní přesnost
provedení.
Stopáží dlouhé, skoro tříapůlhodinové představení přes naznačenou
fragmentarizaci vyprávění nemá hluchá místa. J. A. Pitínský výjevy na
scéně precizně rytmizuje, a dává tak inscenaci spád. Rozmanitými
prostředky neustále poutá pozornost a zaměstnává mysl diváka. Impozantní
jsou zejména hromadné výjevy při shromážděních celé obce například
o dušičkách či hodokvasu. Na „letištní“ ploše Velké scény
zlínského Městského divadla vznikají výtvarně promyšlené kompozice,
v nichž každý z bezmála půl sta osob na jevišti (včetně řady
režisérem přesně vedených neprofesionálů) má své na chlup určené
místo a pozici. Tyto masové scény jsou nejednou rozpohybovány do
dynamických akcí, v nichž může být někdy obtížné se zorientovat (jako
například při potyčce Antoša a Pazderky v hospodě, do které se po
westernovém způsobu zapojí celý lokál).
Kromě aranžovaných davových scén však Pitínský vymýšlí
i subtilnější režijní nápady. Ve vtipných nuancích se rozehrávají
například scény nesmělého sbližování Anežky a Martina, jemuž
„náhodou“ uvízne stéblo slámy ve vlasech; rozpačité představování
nápadníka rodičům; eskapády kolem výtržností obecního sirotka
Františka Psoty či mikulášské pochůzky Antoše a jeho souputníků
spojené s nadbíháním prchlivé Maryšce.
Produkci Městského divadla Zlín systematicky nesleduji, a tak nemohu
hodnotit pozici a význam Pitínského inscenace Rok na vsi v dlouhodobějším
kontextu této scény. Bez sebemenších pochybností však tvrdím, že byla
vrcholem tamější přehlídky Naráz 2009, jež prezentovala výsledky
předchozí divadelní sezony. Pitínského Rok na vsi by si zasloužil
několikerá zájezdová uvedení na velkých kamenných scénách českých a
moravských národních divadel, neboť – jak známo – „do Zlína je
daleko“. Vždyť pomyslně Rok na vsi hranice regionu již mnohonásobně
překročil.
Městské divadlo Zlín
Alois a Vilém Mrštíkové – Rok na vsi
Režie, scéna: J.A. Pitínský
Dramatizace: Miroslav Krobot
Kostýmy: Hana Knotková
Hudba: Miroslav Černý
Hudební nastudování: Richard Dvořák
Dramaturgie: Vladimír Fekar
Hrají: E. Daňková, J. Králík, K. Liďáková, M.
Doleželová, P Domžalová, H. Čermáková, P. Hřebíčková, D. Sitek, Z.
Lambor , G. Řezníček, P. Leicman, J. Koller, J. Zapletalová J. Leflík, R.
Král, R. Šopík, Z. Julina, R. Marek, T. Komínková, T. Slepáček, L.
Randár,P. Vacel, D. Dufek ad.
Premiéra: 28. únor 2009, psáno z reprízy 12. listopad
2009 (festival Městského divadla Zlín Naráz 2009)
Napsat komentář