Letět. Odvěký sen mnoha lidí. Vznést se nad krajinu a pozorovat všechno z výšky, z nadhledu a z ptačí perspektivy přehodnotit svůj život. A nejen svůj život, i život jako takový. A když jste hrdý rodák z bulharské vesnice a nikdy předtím jste nikam neletěl, může to být obzvlášť zajímavý zážitek.
A právě let, tedy konkrétně let balonem, je hlavní téma hry bulharského spisovatele Jordana Radičkova Pokus o létání, kterou v režii Jana Borny nastudoval soubor Divadla v Dlouhé. Ovšem ono se tam vlastně nic moc kromě onoho letu balonem neděje, v první půli se utržený vojenský balon hledá a v druhé půli se jím letí. To klade poměrně velké požadavky na divákovu pozornost a někdy i trpělivost, a to zvlášť ona druhá půlka. V té se, až na samotný závěr, vše odehrává v koši onoho balonu, tedy na ploše několika málo metrů čtverečných. A tak, aby se jen tak staticky nehovořilo, je třeba najít nějaké atraktivní inscenační postupy. Ne tedy, že by inscenace nemohla stát pouze na textu, ale to by muselo jít o trochu jiné drama. V Pokusu o létání není žádná tradiční postava, každý z vesničanů má velmi podobné penzum textu a těžko v něm najít i nějakou obzvláštní poetickou či filozofickou kvalitu.
Ti, kdo znají jiné Bornovy režie (např. Aškenazyho Malou vánoční povídku), nebudou příliš překvapeni, když zde napíšu, že tím, co dodává celé inscenaci na zajímavosti, je scénografie (Jaroslav Milfajt). Tedy spíš určité drobné scénické "vychytávky", které jsou založené na překvapivém doslovení divadelního znaku. Například, když má jet pod balonem vlak, neozve se jen zahoukání či tradiční zvuk jedoucího vlaku, ale pod balonem opravdu projede vlak. Nebo, když skupina vesničanů dorazí na svém balonu až do nebe, kde se setká s duchy svých příbuzných, neděje se tak jen hereckou akcí či světlem, ale mezi diváky ladně vpluje sněhobílý anděl.
To vše se děje až v druhé půlce, první bohužel trpí značnou scénickou nezajímavostí. Vše se vlastně odehrává na zeleném podkladu a před modrým prospektem, tedy někde na trávě pod modrým nebem. No, proč ne, ale možná je to trochu málo. Výraznějším scénografickým oživením první půle je scéna z koupání místních žen v potoce, ve které je velmi nápaditě pracováno s projekcí, ovšem jinak jde o scénu ve struktuře inscenace poněkud přebytečnou. V první půli je mnohem důležitější než vizuální stránka hudba (Milan Potoček), kterou obstarávají živou produkcí herci. Je slyšitelně inspirovaná balkánskou dechovkou a vzhledem k muzikálnosti místního souboru je hrána vcelku dobře. Snad jen že v ničem zas tak moc nepřekvapí, je to sice dobrý standard, ale přeci jen standard. Hudba neplní jen doprovodnou funkci, ale funguje třeba i jako náhražka bitky mezi dvěma soupeřícími skupinami vesničanů.
Pokus o létání, jak již bylo řečeno výše, nemá vlastně žádnou hlavní roli, a tak má málokterý z herců možnost nějak více uzurpovat diváckou pozornost. Tradičně dobrý je Pavel Tesař jako kovář Kohoutek, zvlášť ve scéně s anděly velmi procítěně volá svého otce. Jan Vondráček jako Kantor Cyril dobře zahrál etudu s chytáním lana a Tomáš Turek výborně zvládl figurku pánbíčkářského Hadžiho Arama, který si nechal biřmovat i vránu.
Problematická je jedna z posledních pasáží celé inscenace, ve které je posádka sestřeleného balonu vyslýchána vojenskou policií. Nějak to do snové atmosféry najednou rychle pustí syrovou realitu bytí a mučení a je těžko se ubránit určitému pocitu nepatřičnosti. Navíc je to poněkud příliš dlouhé, na to, že se tam pouze odvádějí odchycení vesničané k zmlácení a zase zpět. A tak ani úplný konec, který se už zase vrací k poetické atmosféře, nemůže dostatečně vyniknout.
Úhrnem vzato, je těžké říct, pro jakého diváka se Pokus o létání hodí. Je poetický, je hravý, ale jen někdy. Může se u něj přemýšlet, ale žádná intelektuální přestřelka to taky není. Herci hrají dobře, ale na Radoka to taky nebude. Je to inscenace, která pokračuje v kvalitním standardu Divadla v Dlouhé, ale bohužel asi žádný větší dojem nezanechá.
Napsat komentář